Velká kunratická se od ostatních běhů velice liší. Nejde zde ani tolik o vítězství
(jen částečně a někomu), o osobní a jiné rekordy, prostě o čas. Nejdůležitějším měřítkem je počet startů.
Ano, Velká kunratická se běhá proto, abyste dostali záznam o doběhnutí a mohli si udělat čárečku
do deníčku. Původní popsaná historie ZDEZa dvacet startů se dostanete do kategorie Veteránů, a teprve tehdy jste skutečně dosáhli vítězství a nefalšované cti! (Starty se počítají až od osmnácti. My všichni, co běháme už od plenek máme opravdu velkou kunratickou smůlku, v pětadvaceti veterány nebudem...).
Trasu prostě musíte doběhnout stůj co stůj! Abychom své šance na dosažení cíle zvýšili,
chodíme-já a Zita-již od září trénovat. Tréninky máme pravidelně jednou měsíčně. Letos jsme
vynechali jen jeden. Naše tréninkové metody jsou skutečně kruté. Zita vezme do batohu kopačky
a ostatní tréninkovou výbavu, nasedne na Kladně do autobusu, dojede do Prahy, přejede celé město
a sejde se se mnou na Kačerově. Společně potom tvrdneme na zastávce autobusu (cca dvacet minut).
Většinou již vystoupíme na správné zastávce a bez problému dorazíme do velkého kunratického lesa
(ještě se samozřejmě podíváme, kdy nám jedou busy zpět).
V lese se převlékneme, přezujeme a začneme běhat. Během běhu doufáme, že nám nikdo nic neukradne.
Díky naší zkušenosti nám už nedělá vůbec žádné problémy najít Velkokunratickou trať. Přesně plníme
propracovaný tréninkový plán, nacvičujeme vše, včetně čůrání na trati. Pevně věříme, že tvrdý
tréninkový režim se nám brzy vyplatí.
Po náročné a vyčerpávající činnosti odejdeme na autobus. Ten nám odjíždí před nosem
(interval opět cca 20 minut).
Druhou listopadovou neděli se skutečně odebíráme na náš oblíbený běh. Z Kačerova jezdí speciální přecpané autobusy (intervaly nezjištěny). Kunratický les zažívá nejvyšší návštěvnost tohoto roku. Většinou nebývá příliš teplo ani sucho. Vyzvedáváme si startovní čísla. K velkému nadšení na ně někdo vytiskl i naše pravá jména. Připínáme na nožičky čipy. U potoka zafandíme chlapcům. Potom se vyčůráme (do lesa-toi toi budek se většinou moc neurodí). Celou tu dobu si nadáváme. Dobrovolné přihlášení na tak stupidní listopadový běh nám připadá jako nejblbější nápad v našem životě! Je nám zima, stále se nám chce na záchod, vidíme mokrý a studený potok. Ale to už pořadatelé volají naše čísla, řadí nás do dvojic, v desetivteřinových intervalech se přibližujeme ke startu, časomíra pípá. Připravit, pozor, teď. Potok nemá cenu přeskakovat, břehy bývají uklouzané a rozbít si ústa se může podařit každému. Vody není mnoho, proto se mi moc nedaří pocákat diváky. Promáčené jsou jen mé vlastní boty. Namrzají mi plíce. Fanoušci křičí, ať přidám. Vyfuním do krpálu a zahnu správným směrem. Nebylo by nic jednoduššího než se zastavit a jít. Přesto běžím dál. Ostatní také. Musíme být pošahané. Nohy mi nadávají. Plíce vyhrožují stávkou. Srdce mě nenávidí. Namrzá mi huba (to je fakt nejhorší!). Probíhám mezi stanicí, otáčím se. Díky tréninku vím, odkud už můžu sprintovat. Cestou z kopce narvu nějakou paní na strom. Pardon, ale předbíhat se musí umět. Opět potok, opět pokus o zlití diváků a závěrečný suprsprint, zapípání a zhroucení se na lavičku. Nikdo ke mně nepřichází, aby mi sundal z nožky čip, musím se snažit sama. Dostavuje se tubera. Chce se mi zvracet. Nejstrašlivější věc dne na nás však teprve čeká; k čaji už nedávají tatranky. Žádné tatranky!!!