Supermaraton Balaton 2009

týden před odjezdem na Marathon des Sables

     Přípravě na vysněný závod Maraton des Sables jsem obětovala hodně času, sil i peněz, moje zvýšené tréninkové úsilí bylo znát především doma (teplé večeře byly u nás za poslední půlrok vzácností, někdy nebyla ani ta studená…), ale i v práci. Jak v březnu trénovat a ještě dodělat daně v "předtermínu", přitom dopsat horu článků a přednáškových materiálů, neodbýt zoufalce, kteří očekávají rady, dopsat auditorské zprávy (co kdybych se nevrátila…) a zůstat nad věcí. Ano, stálo to hodně sil a pochopení celého mého okolí. Přesto si nemyslím, že jsem tomu dala opravdu úplně všechno, vždycky jde běhat víc, posilovat víc, ale i odpočívat víc. Kde vzít jistotu, že trénink i odpočinek stačí, jak se přesvědčit, že je to málo, akorát, nebo až moc? Už když jsem plánovala účast na závodě mě napadlo "závěrečné soustředění", ne však na Floridě, jak radili kolegové (tam je zaručené teplo), ale v Maďarsku. Necelý týden před mým odjezdem do Maroka se totiž obíhá jezero Balaton ve čtyřech etapách - celkem 195 km. Je to trochu risk, co když si něco udělám, co když budu unavená? No, co se týče únavy, pokud moje tělo nezregeneruje do 5 dní, co pak chci dělat v Maroku… Je 19. 3. 2009 lehce po půlnoci, sedím v autě a míříme k Balatonu.
      Závod je organizován jako "příjemný podnik". Kromě toho, že se musí běhat a to v časových limitech, o které mám dost obavu, jinak není třeba se o nic starat. Velkým plusem je, že každý běžec si může sebou vzít svého cyklistu, který může jet celou dobu s ním přímo po trati. Beru svoji osvědčenou skvělou podporu, svého manžela Libora. Tentokrát má úlohu spíše společenskou než zásobovací. Kdyby na mě občas nepromluvil, češtinu bych nezaslechla (jsem tu z Česka jediná). Podpory materiální není třeba, občerstvovačky jsou dobře zásobené, mimo jiné i pivem (skvělá změna proti sladkým ionťákům).

      Na startu se schází 123 individuálních závodníků s ambicí uběhnout to celé a přibližně 70 dvou či čtyřčlenných štafet. Podle triček ostatních běžců, má každý ledacos za sebou (třeba 100 marathonů, jsou tu ironmani). První den se běží 48 km absolutní rovinou často přímo kolem jezera. Tempo je rychlé (první den jsou všichni čerství), jsem ráda, že nejsem úplně vzadu. Pohoda, v cíli mám čas 4.42 h, jsem zvědavá na druhý den, další si raději ani nepředstavuji.

Kupodivu se ráno opět rozbíhám do druhé 53 km dlouhé etapy, už jsem tady "doma", vím jak se obléci (docela zima a stálý chladný vítr), znám značení i soupeře (vydržíme v přibližně stejném tempu celé čtyři dny). Značení závodu je na každých pěti kilometrech, cedule je vždy všemi toužebně vyhlížena, dlouhá trať se tím alespoň trochu rozdělí. Libor u každé stojí s českou vlajkou - díky tomu vidím značení už zdaleka - a zase je dalších 5 km za mnou. Počítám, kolikrát vlajku ještě uvidím dnes, zítra, za celý závod. Hlava se musí zaměstnat, pořád něco dělím a sčítám, chvíli jsem na 10% trati, pak už mám za sebou pětinu, blížím se ke třetině (každý den je to jiný počet kilometrů), pozor půlka, už se poběží "domů". Zatímco si soukromě blbnu, zase nasbírám nějaké kilometry. Jinak bych se z těch nekonečných rovných ulic musela zbláznit. Závěr etapy je překvapivý, v mžiku přichází sněhová bouře - chybí mi asi 3 km, všude leží čerstvý sníh, rychlá proměna. Vůbec se mi to nelíbí, jsem mokrá a je mi zima, fouká mi do obličeje, fuj. Na druhou stranu - kdo z Čechů viděl zasněžený Balaton? Cíl je na hradě - docela slušný kopec těsně před cílem. Vypadá to jak v cíli lyžařského závodu, všude bílo. Ale počasí i terén jsou součástí hry, proto běhám venku, abych něco viděla a vybavila se zážitky do budoucna (nemusí být jen kladné). S dnešním časem 5.42 h jsem spokojená. Půlka závodu je za mnou, zatím se cítím dobře, ve své kategorii jsem druhá s 15 minutovým náskokem na třetí. S nadšením zjišťuji, že limity pro mě nejsou problémem.
Třetí den vnímám jako odpočinkový, běžíme jen o 1 km dále než je maratonská trať. Na startu se připojují individuální maratónci - běží jen tento den. Trať se vlní, jsem překvapená, Balaton mám v mysli spojený s rovinou, ale skutečnost je jiná. Nakonec to takový odpočinek nebyl, jsem ráda, že mohu na 43. km skončit s časem 4.34 h (nic moc). Pořád čekám, že se ostatní běžci unaví a začne se chodit (dobrá záminka proto, abych se taky mohla kousek projít). Tak možná zítra, to bude poslední den, všichni toho jistě mají dost, zítra určitě něco nachodíme.

Čtvrtou závěrečnou 52 km dlouhou etapu startujeme do sluníčka, stále ale fouká a to přesně podle cyklistického pravidla - vždycky proti. Tato etapa zatáčí - postupně běžíme okolo jezera do protisměru. Těším se, jak se změní vítr a bude foukat do zad. Chvíli to tak opravdu je a hned je to znát na rychlejším tempu. Běžím sama, je občas mě předběhne nějaká opožděná štafeta (kdepak jste hoši byli doteď?). Chlapi starší i mladší, uběhli toho o mnoho méně než já, míjejí mě a uznale tleskají, skoro mě to dojímá (až se zase bude někde přetřásat chlapská ješitnost a nadřazenost - já vím své). Moje soukromá matematika došla k poslední třetině trati, moc mi to nejde (ani běh, ani dělení). Konec je docela trápením, chůze se nekoná (přece tady nebudu chodit jako jediná) a poslední kilometry se táhnou. Zbývá 18 km. Co s tím? To není únava těla, ale ducha, prostě se mi nechce a moc mě to nebaví. Kdyby bylo alespoň 12 - to je moje základní běžecká jednotka, to už by šlo. Připomíná mi to dvanáctihlavou saň - každý kilometr jedna hlava dolů, za chvíli je po drakovi a já jsem v cíli. Ale 12 ještě není. Vzpomínám, zda v nějaké pohádce nebyla osmnáctihlavá saň. Asi nebyla, ale představuji si výraz prince, na kterého z jeskyně vykoukne o šest hlav víc. Jestlipak by princové těch 18 hlav zdolali? Já musím, vlastně nemusím, už zase chci, navíc - už je těch kilometrů jen 16. Závěr se běží po náplavce. Ve chvíli jsem mokrá od cákajících vln, je to pěkně studené, letní setkání s Balatonem musí být příjemnější. Bílá cílová brána se přibližuje, beru do ruky vlajku a už jsem tam. Nakonec to tak těžké nebylo, to by si řekl i ten princ z pohádky, sbalil by meč a šel by se poohlédnout po další sani. Já nebalím meč, ale pohár za druhé místo a vůbec nelituji, že jsem tuhle trochu riskantní bitvu podstoupila. Prověřila jsem si nejen fyzickou, ale i psychickou kondici před životním závodem. Kromě pochroumaných prstů na noze (to se brzy spraví) mě nic nebolí. Skvělý výsledek. Teď už ale spěchám, zítra odjíždím do Maroka a ještě nemám sbaleno. Stavuji se ve vinotéce - s červeným "barikem" se přece jen balí lépe.
Ivana Pilařová