North Pole Marathon 2010 aneb zpráva z druhého konce světa
Dobře připravená na riskantní podnik
Ano, je ještě druhý konec světa - ten severní. Rychle si zvykám na pohled na zeměkouli "z nadhledu". Není tam žádná země, jen oceán toho času, doufám, pořádně zamrzlý. A úplně nahoře, tam, odkud lze jít jen na jih, tam se snad 7. 4. 2010 odstartuje můj další závod. Je to hodně riskantní podnik. Vůbec není jisté, zda se do Arktidy dostanu, zda se závod bude konat, zda ho doběhnu. Je to můj první a zcela jistě i poslední pokus. Odpovědně, vědoma si toho, kam jedu, balím vybavení pro všechny možné situace. Nechybí goretexová souprava, dvě péřové bundy, několikero teplých a větruvzdorných rukavic, brýle, specielně upravené běžecké boty s neoprénovými návleky, další boty s hroty do ledu, sněžnice, termoska, energetické tyčinky a gely jako specielní jídlo na závod. Nic mě nesmí překvapit, nic mi nesmí chybět. 4. 4. 2010 nastupuji na Ruzyni do letadla směr Oslo a poté Špicberky.
Překvapení na Špicberkách
Na místě srazu na Špicberkách v městečku Longyearbyen k mé velké radosti bez problémů najdu skupinu běžců. Teď ještě tašku s veškerou výbavou, ano, jednou se mi přece musí stát, že ta moje přijede až poslední… Nepřijela vůbec!
Stojím na 78. stupni severní šířky v šusťákách, tričku a flísce. Dozvídám se, že taška do mého odletu na Pól určitě nedorazí - z Osla totiž neletí žádný spoj. Jsem bez věcí - to je holá skutečnost. Propadám se do beznaděje. V nejhlubším zoufalství mě paní od zavazadel bere do jakéhosi skladu a vybavuje mě tím, co lidé zapomněli v letadle. Dopadám celkem dobře - mám něco jako péřovku i s kapucí, lyžařské kalhoty, nějaká dvě podivná trička, čtyři ponožky, naštěstí dobře vypadající rukavice a hodně hnusnou čepici - vše v rozpětí velikostí XS až XXL. Hned mě napadá, že nemám v čem běžet - bez bot to nepůjde.
Z letiště jedeme na hotel a já jdu do místního Sport centra nakupovat. Ještě, že mám alespoň nějaké oblečení z letiště, tady bych se moc neoblékla - navíc ceny jsou astronomické. Platím kartou a ani nechci vědět, co stály moje běžecké boty, ponožky a obličejová maska. V mnohem lepší náladě se vracím zpět a na dalším briefingu fasuji dvě trika s logem závodu a startovní číslo 18. Hořce lituji české vlajky - tu tady nekoupím. Taky zjišťuji, že nemám na závod nic k jídlu.
Rozhlížím se po mrazivé zasněžené krajině. Hezké to tady rozhodně není, jakási stará zavřená těžařská osada, všude jsou haldy jak v severočeském uhelném revíru, ještě, že to zakrývá sníh. Až za městem se rozkládá pravá severská příroda. Ale tady nic nepoběžíme, ráno v 9 hodin odlétáme ruským letadlem ANTONOV - 74 k BARNEU ruské arktické základně. Leží mezi 88. a 89,9. stupněm severní šířky, podle toho, kam led oddriftuje.
Ruská polární stanice BARNEO
S mírnými obavami nastupuji do zvenku dobře vypadajícího letadla. Zevnitř ovšem připomíná letadla, která létala za války. Okénka jsou jen v prvních dvou řadách, sedadla drží v podlaze jen na heslo, nedoporučuje se opírat se o opěradla - padají vlastní vahou dopředu i dozadu. Mírně zarezlý pás zapnu jen s nevětším úsilím. Nechci ani domyslet, co by se stalo v případě nehody. Sledovala jsem doma seriál o leteckých katastrofách… Přímo za mými zády (sedím v poslední řadě) leží na zemi hromada zavazadel. Po nastartování motorů se snažím usnout, což se mi krátce daří. Vzbudí mě hlasitý, ale pravidelný chod (snad obou) motorů. Vzpomenu si na to, jak jsem podepisovala prohlášení o tom, že vím, že dopravní prostředky, kterými budu přepravována, nemusí být v odpovídajícím technickém stavu, a že je nemusí nutně řídit osoby, které k tomu mají příslušná oprávnění. Raději znovu usnu. Po dvou hodinách začínáme klesat a to hodně prudce. Představuji si horskou dráhu v Disneylandu a doufám, že i z této vystoupím. Přistání bylo nečekaně hladké. Za mnou se otvírá nákladní prostor, je citelná zima, balím se do bundy a hned vidím, že sluneční brýle nebudu potřebovat. Venku je zataženo a fouká, mínus 27 stupňů. S mými šusťáky má arktický vítr malou práci, zimu cítím až v kostech.
Poprvé vidím ruskou, ledovou, dočasnou, driftující základnu BARNEO. Rusové ji paradoxně nazvali po indonéském ostrově Borneo, ale aby se to přece jen lišilo, tak změnili jedno písmeno. Základna se skládá z několika modrých velkých stanů - na první pohled vše působí uspořádaně. V jídelně a společenské místnosti zároveň je příjemné teplo. Jsou zde klasické táborové lavice a stoly s umělohmotnými ubrusy. jinak tady ale vládne technika, obří monitor, počítač, satelitní telefon. Ubytováváme se podle přesného rozpisu do stanů po 10 lidech. Každý má vlastní postel a erární spacák. Ve stanu je tak 5 - 8 stupňů, pohoda.
Středem tábora je malé náměstíčko s vlajkami stanice a rozcestníkem ukazujícím směry a vzdálenosti do celého světa. Do Prahy je to 4 449 km, na Jižní pól pak 20 tisíc kilometrů. Poprvé si uvědomuji, že nejsme na pevné zemi, ale na ledu. Jeho síla je údajně mezi dvěma a pěti stopami. Zkoumám délku té své stopy a pomyslně násobím dvěma. Moc se mi to nezdá. Doufám, že mysleli stopu Yettiho a ne nožku japonské dívky. Do nekonečna se táhne rovný bílý led a sníh, který na obzoru přechází v polojasnou oblohu. Jsem na vrcholku "glóbusu", nahoře, na střeše světa. Podle GPS jsem od pravého geografického Severního pólu vzdálená 60 kilometrů.
Odkládám se na chvíli do postele, přikrývám se bundou z letiště a usínám. Probudí mě přehlídka běžeckých bot a vychytávek do sněhu, kterou uspořádali spoluběžci. Vyhrávají Salomony s návleky přes špičky. To kdyby viděli ty moje - taky Salomony s úžasnými neoprénovými návleky, to by čuměli. Bohužel jsou tohoto času neznámého pobytu. Smutně se dívám na své zbrusu nové adidasky vhodné na květnový pražský maraton. Ještě mohu zkombinovat své čtyři (nikoliv čtvery) nafasované ponožky - a že je co kombinovat, jedna je černá kráska k obleku, druhá podkolenka s pruhy, třetí sepraná šedá pracovní… Ještě že mám ty nové koupené na Špicberkách. Kombinace nových bot (prošla jsem se v nich v obchodě) a nových ponožek na extrémní maraton v minus třiceti stupních - to bude zítřejší realita. Se svojí teorií, podle které "Štěstí přeje připraveným" taky asi daleko nedojdu. Vymýšlím tedy nové heslo: "Netradiční situace žádají netradiční řešení". Jdu do toho. Rázně si zakazuji vzpomínat na to, co mám ve své ztracené tašce. Přestávám říkat "kdyby" a přestávám se litovat. Zalézám do spacáku, venku skučí vítr, teplota klesla pod mínus třicet. Je noc, ale není tma. Baterka je tady nejzbytečnější věc na světě.
North Pole Marathon
Vzbudí mě vichr, který lomcuje se stanem. Dveře nejdou otevřít, venku zuří arktická bouře. Nakonec vylezu, musím na záchod, hned se mě chopí "ochranka" stojící před každým stanem a vede mě bílou tmou přesně tam, kam potřebuji. Ačkoliv to tu ruský polárník musí znát zpaměti, končíme oba v závěji, která není vidět. Cíle jsme ale dosáhli, za chvíli mě vede zpět. Tak to tady dělají s každým, jinak by nás už nenašli. Není vidět nic, bílý sníh splývá s bílou oblohou. Podle šéfa stanice je něco kolem mínus třiceti a vítr o rychlosti 50 km za hodinu. Je jasné, že závod v těchto podmínkách neodstartuje. Je poledne, závod se odkládá na neurčito, snad není ještě zrušen, nikdo nic neříká. Uběhly další dvě hodiny, nálada klesla možná ještě níž než rtuť teploměru.
Ve tří odpoledne je rozhodnuto - za hodinu se startuje! V klidu kombinuji svá dvě trička s flískou a červenou šusťákovou bundou, navlékám rukavice a pod ně jednu (na letišti měli jen jednu…), která bude putovat z jedné ruky na druhou, čepici, lyžařské brýle a obličejovou masku, natahuji kapuci. Vědoma si porušení všech zásad obouvám dvoje ponožky pochybného původu a novotou zářící adidasky. Na občerstvovací stanici si k jídlu nesu dva vyžebrané gely, odvahu a odhodlání. Na vymezený prostor pro mé občerstvení se mi to na rozdíl od jiných (podle zásob poběží nejméně čtyřadvacetihodinovku) bez problémů vejde. V 16 hodin zazní startovní výstřel. Stojím přímo u startéra, tak ho i slyším. Bílá tma pohlcuje nejen "obraz", ale i "zvuk". Nemám obavu, že cíl do tmy nestihnu - tady je světlo celý den a noc. Běží se úvodní krátký okruh a poté "eleven laps". Myslím, že vím, že eleven znamená jedenáct. Kolo má tedy necelé 4 kilometry.
Hned úvod je těžký, vítr se pořádně opírá, padá drobný sníh, který se zakusuje do tváří. Horší je nepravidelná špatně odhadnutelná vrstva sněhu a návějí na trati. Polovina prvního kola se běží s větrem v zádech po vyfoukané ranveji. Pak se odbočí doprava (této zatáčce říkám zatáčka Beznaděje) a začíná boj se sněhem a protivětrem. Hlavně není nic vidět, nevím kudy kam, občas někoho zahlédnu před sebou a řídím se podle něj. To ale neznamená, že dotyčný nebloudí stejně jako já. Zakopávám o návěje, propadám se do naštěstí mělkých trhlin. Co sto metrů jsem na zemi, malinké často zafoukané oranžové praporky značící trať vidím jen výjimečně. Děsím se dalších kol, až bude ubývat spoluběžců. Podle koho se budu řídit? A to vše mě čeká ještě desetkrát!
Druhé kolo je krizové, bloudím a ocitám se v trhlinách a ledových mostech. Nevím, kam šlapu, bořím se po kolena. Nevidím další ledovou prohlubeň, buď do ní narazím koleny, nebo se řítím hlubokým nepředvídaným krokem k zemi. Rozhlížím se a zahlédnu postavy na obzoru. Pro tuto chvíli jsem zachráněna, směřuji k nim. Moje představa, že od druhého kola poběžím po stopách, bere za své. Stopy běžce přede mnou jsou v silném větru vidět maximálně deset sekund. Po poslední zatáčce každého kola jsou vidět obrysy vrtulníků a základny. Nazvala jsem ji zatáčka Naděje.
Ve třetím kole zoufale řeším orientaci, přece tady bídně nezhynu, co když nikoho před sebou neuvidím… Napadne mě orientace podle větru - blizard fouká stále stejným směrem. Běháme okruhy, tudíž se pravidelně musí měnit úhel větru. Vyhlédnu si vodiče, chytnu se ho a počítám si kroky, které musím udělat do změny směru trati - zatočím a vítr fouká v jiném úhlu. Výsledky ukládám do paměti. Po třetím kole jdu na čaj, po chvíli ve vytopeném stanu vyrážím zpátky do boje.
Můj vynález funguje! V euforii, že se snad neztratím, uběhnu další tři kola a znovu odpočívám. Zbývá pět kol - jsem za polovinou! Už chápu, že na čtyřkilometrovém kole je potřeba GPS. Často není vidět skutečně na krok a běžci zastavují a ladí směr podle navigace. Těší mě, že mají směr podobný tomu mému. Pokud se ale změní směr větru, oni přežijí a já se ztratím. Vůbec netuším, kolik hodin jsem na trati, není podle čeho určit čas, hodinky mám pod bundou, sundávat rukavice se tady nedoporučuje. Kdyby v prudkém větru ulétla, končím. Další tři kola, krátká přestávka na rozmrazení brýlí a další čaj.
Poslední dvě kola. Jsem smířená s tratí, už jsem ale unavená, hůř se zvedám ze země a víc u toho nadávám. Když mám pocit, že se mi nic nemůže stát, už takhle špatné počasí se výrazně zhoršuje. Proti větru jen stěží držím rovnováhu, o běhu nelze hovořit. Plahočím se dál a sotva zvládám počítat kroky. Obrysy základny vidím deset metrů před ní. Skoro jsem jí minula. Jak snadné je se tady ztratit. Ano, dobrovolně jsem podepsala, že jsem srozuměná s tím, že se můžu ztratit a zmrznout, zapadnout pod led, že mě vítr může sfouknout do moře, že se může odlomit kra a prolomit led. Už to chápu, pokud by se to stalo, nikdo není schopen mi pomoci, zjistí se to za mnoho hodin v cíli.
Poslední kolo - za čtyři kilometry budu ve spacáku. Tak blízko cíle už vydržím cokoliv. Blížím se k našemu šéfovi, hlavnímu rozhodčímu. Vůbec se netváří na to, že bych měla končit. To mě rozhodí, kola mám spočítaná dobře. Trvá ještě na jednom! Občas se bavil s fotografem, asi mi jednou zapomněl udělat čárku. Hádali byste se s promrzlým rozhodčím (který jak známo má vždycky pravdu) špatnou angličtinou s bundou přes pusu ve skučícím arktickém větru za hustého sněžení? Moudře usuzuji, že bude lepší dát ještě jedno kolo, že tím ztratím méně sil. Vždycky jsem tvrdila, že běhám maratony s rezervou - co kdyby třeba prodloužili trať? Normálně je to samozřejmě nesmysl, nemůže se to stát, je to jen moje výmluva, omluva neochoty a lenosti zrychlit v závěru závodu a vydat se ze všech sil. Tady se další kolo stalo realitou. Nadávám, mrznu, běžím, potácím se po ledu. Když jsem dala jedenáct kol, dám i dvanácté! Dopočítám se k poslední zatáčce Naděje. Měla bych se těšit do cíle, dobíhám ale s obavami, co bude. Ano, napodruhé to vyšlo, jsem v cíli. Bílá tma nabyla takové intenzity, že není vidět ani cílová brána.
A pak se neskutečné stalo skutkem, když první česká holka doběhla ve výstroji "z popelnice" maraton na Severním pólu. Stačí vám to? Mě pro dnešek ano! Na trati dlouhé netradičních 45 kilometrů jsem strávila bezmála 8 hodin a nechala za sebou šest závodníků.
Zalézám do spacáku a je mi strašná zima. Všechno mám namrzlé a navlhlé, nemám se moc do čeho převléci. Oblepuji tělo hřejícími pytlíky, které jsem posbírala po těch, kteří už doběhli a odcházím do jídelny. Šéf stanice mi nabízí poctivý ruský "stakán vódky". Tu opravdu nenávidím. Netradiční situace si žádají netradiční řešení - odkládám předsudky a rázem mi je teplo.
Na sever, na sever … a na jih!
Dnes se máme teoreticky vrátit na Špicberky. Je poledne a jsme stále ještě na Barneu. Můj odlet domů zítra ve 4 hodiny ráno je ztracen. Propadnou letenky a svojí angličtinou budu řešit nejen ztracenou tašku, ale ještě návrat domů. Nikdo nic neví, je to hodně náročné na psychiku. Odlet na jakoukoliv stranu se posouvá na neurčito. Ubíjející nejistota, čas se vleče, špatně se usíná.
Ráno nás nečekaně a rázně budí velitel kempu. Vstávat, balit, za 10 minut se letí helikoptérou na Pól a pak se rovnou přesedá do letadla na Špicberky. Sbaleno mám za 2 minuty a hrnu se k helikoptéře. K mému překvapení se nás všech 25 vejde do jedné. Uvnitř to vypadá jako v pražské tramvaji, musím se smát. Sedíme v řadě zády k oknu - dvanáct polárně zabalených mumií na každé straně. V řevu motorů není slyšet absolutně nic. Let helikoptérou není žádným adrenalinovým zážitkem - snad jen, že se letí velmi nízko nad ledem - do čeho by se tady taky mohlo narazit? Hned pod námi je nekonečný led a velké množství trhlin - od malých jaké jsme měli v kempu až po široké nepřekonatelné řeky.
Za hodinu helikoptéra sedá, pilot na GPS přesně odměří kótu 90.00.00, kde vztyčí světový rozcestník a logo maratonu. Je mínus 39 stupňů, fouká vítr, nohy se boří do sněhu. Máme necelou půlhodinu na focení. Kašlu na obecné veselí tančících kolegů před tyčí a na ruskou vodku. Odcházím pryč. Jsem daleko a sama v bílém prostoru, kde led splývá s oblohou do jedné nekonečné hmoty. Ta se pod mýma nohama mění v oceán a nad mojí hlavou je už jen vesmír. Nádherný tichý nekonečný časoprostor. Zkouším si odnést kousek nekonečna sebou ve své mysli. Vnímám obrovskou pozitivní energii a posílám jí všem, kteří si to zaslouží.
Teď přichází ta chvíle. Musím to přece zkusit - jdu na sever a ještě na sever a pak už na jih. A znovu na sever a na jih. To se neochodí! Ještě zkouším cestování v čase - stačí ve chvíli oběhnout všechna časová pásma na pomyslném vrcholu světa, zvolit správný směr a je to. Dobře si rozmýšlím, zda chci do budoucnosti, nebo do minulosti. Stačí třicet koleček a jsem o měsíc starší, kdybych ještě chvíli vydržela, mohla bych zjistit … Ale život má mít svá tajemství. Moc se v budoucnosti nerozhlížím a běžím v čase zpátky - škoda třiceti dnů života.
U helikoptéry došla vodka i nápady s čím vším se ještě vyfotit. Musím zpátky, odlétá se. Přes všechno krásné tady opravdu nechci zůstat. Pořizuji pár snímků, abyste mi věřili, že jsem tady byla. Symbolicky otvírám počítač a na chvíli zprovozním nejsevernější daňovou kancelář na světě.
Konec idyly, začíná tvrdá realita života. Nejdříve musím vyřídit propadlou letenku (tedy koupit si novou) a zkusit najít svoji ztracenou tašku. Nikdo se o nikoho nestará, šéf výpravy naskočí do taxíku a je i s ostatními pryč. Jeho pomocník mi na poslední chviličku podává medaili ze závodu a taky mizí. Na chvíli propadám zoufalství, ale všechno si musím vyřešit sama. Zmatkuji, málem jsem odletěla zpátky na Barneo! Postupně dosahuji malých dílčích vítězství a odlétám i s nalezenou taškou ze Špicberek. Už snad posté vzpomínám na všechny, kteří mi doma drží palce. Jednoznačně se potvrdilo, že přenos pozitivní energie funguje i na konci světa - jak jinak by se mohlo stát, že nakonec všechno dobře dopadlo…? Moc a moc všem děkuji.
A co dál?
Provázela mě opravdu smůla? To je jen úhel pohledu. Každá hora začíná v údolí a čím delší a strastiplnější je cesta vzhůru, tím krásnější a zaslouženější je vrchol. Do mé mozaiky nejvyššího, nejnižšího, nejteplejšího a nejjižnějšího maratonu zapadl poslední kamínek - nejsevernější a nejstudenější North Pole Marathon.
Před sebou mám zatím nepopsaný list papíru. Ještě chvíli ho nechám prázdný a budu si užívat volnosti výběru dalších krásných míst na naší planetě. Možnosti jsou stejně nekonečné jako ledové pláně Arktidy.
Ivana Pilařová