North Pole Marathon 2010
Prolog
Ano, je ještě druhý konec světa - ten severní. Rychle si zvykám na pohled na zeměkouli "z nadhledu". Není tam žádná země, jen oceán toho času, doufám, pořádně zamrzlý. A úplně nahoře, tam, odkud lze jít jen na jih, tam se (snad) odstartuje můj další závod. Je to hodně riskantní podnik. Vůbec není jisté, zda se do Arktidy dostanu, zda se závod bude konat, zda ho doběhnu. Je to můj první a zcela jistě i poslední pokus. Odpovědně, vědoma si toho, kam jedu, balím vybavení pro všechny možné situace. Nechybí goretexová souprava, dvě péřové bundy, několikero teplých a větruvzdorných rukavic, brýle, specielně upravené běžecké boty s neoprénovými návleky, další boty s hroty do ledu, sněžnice, termoska, energetické tyčinky a gely jako specielní jídlo na závod. Nic mě nesmí překvapit, nic mi nesmí chybět. 4. 4. 2010 nastupuji na Ruzyni do letadla směr Oslo a poté Špicberky.
5. 4. Špicberky - Longyearbyen
Na letišti v Oslo brzy najdu místečko pro spaní, odlétám totiž až v 10 hodin dopoledne. Občas se kontrolně budím, pohoda, bez problémů nasedám do dalšího letadla. Máme mezipřistání v Tromso. Je krásné počasí, jasno, přelétáváme zasněžené štíty hor. Je vidět impozantní most, přes který jsem před 8 lety běžela maraton půlnočního slunce. Příjemné setkání po letech. Za další dvě hodiny jsem na Špicberkách v Longyearbyenu. Bez problémů k mé velké radosti najdu skupinu běžců, výborně. Teď ještě tašku s veškerou výbavou, ano, jednou se mi přece musí stát, že ta moje přijede až poslední… Nepřijela vůbec.
Stojím na 78. stupni severní šířky v šusťákách, tričku a flísce se šátkem z Marathonu des Sables. Letištní personál moje neštěstí nevzrušuje, zažívají to jistě často. Dozvídám se, že taška do mého odletu na Pól určitě nedorazí - z Osla totiž neletí žádný spoj. Jsem bez věcí - to je holá skutečnost. Propadám se do beznaděje. V nejhlubším zoufalství mě paní od zavazadel bere do jakéhosi skladu a vybavuje mě tím, co lidé zapomněli v letadle. Dopadám celkem dobře - mám něco jako péřovku i s kapucí, lyžařské kalhoty, nějaká dvě podivná trička, čtyři ponožky, naštěstí dobře vypadající rukavice a hodně hnusnou čepici - vše v rozpětí velikostí XS až XXL. Mám na to zbrusu novou tašku, taštičku - na mých pár věcí bohatě stačí. Alespoň něco, jsem na tom o poznání lépe, než před 5 minutami. Hned mě napadá, že nemám v čem běžet - bez bot to nepůjde. Nadávám si, že jsem si nevzala sebou do letadla běžecké boty. Zase by mi chyběly pohory a je otázka, co by bylo horší ... Organizátoři se mi snaží pomoci alespoň jazykově - to se musí stát zrovna mě, když se ani nedomluvím! Od Libora se dozvídám, že jeden člen expedice uvázl v Rize - asi má tašku, ale co je mu to platné. Já jsem na Špicberkách, mám pas, letenku, kreditku a foťák. Taky dva české celozrnné rohlíky se sýrem a leteckou deku.
Jako ve snách vystupuji z auta do hotelu Radisson (zdejší nejlepší) a je mi fakt na nic. Na pokoji dostávám od své spolubydlící Irky Emer hřející pytlíky. Hurá, alespoň něco. Za chvíli je briefing, tam zjišťuji, že musím někam za 20 minut odevzdat zavazadlo. Beru to málo, co mám a s obrovskou nejistotou moji minitašku odkládám na červený vozík ve skladišti čítajícím tři místnosti neuvěřitelné změti expedičního vybavení - bot, lyží, stanů, kontejnerů a beden. Zavazadla odevzdali všichni a jsou v pohodě, uklidňuji se. No, na letišti také všichni odevzdali zavazadla … a všichni je taky našli. Kromě mě. Skladiště je předsunutou základnou ruské stanice BARNEO, která zabezpečuje náš pobyt na Pólu. Díváme se na film, který ukazuje, jak se stanice staví. Z letadla koncem března shodí vše potřebné včetně dvou traktorů a tří řidičů a tři dny se nepřetržitě upravuje přistávací dráha. Pak přistane letadlo a buduje se stanice. Na konci května se zase všechno bourá o odváží do Moskvy.
Vracíme se zpátky na hotel a já jdu do místního Sport centra nakupovat. Ještě, že mám alespoň nějaké oblečení z letiště, tady bych se moc neoblékla - navíc ceny jsou supervysoké. Platím kartou a ani nechci vědět, co stály moje běžecké boty, ponožky a obličejová maska. V mnohem lepší náladě se vracím zpět a na dalším briefingu fasuji dvě trika a startovní číslo 18. Se svoji ztracenou taškou jsem známá osoba, všichni ale předpokládají, že všechno mám ... Baví se se mnou Rumun, mladý kluk, který tady poběží první maraton - má číslo dvacet - tolik je mi podle něj prý let… ha, ha. Říká mi Arabela podle pohádky pana Vorlíčka. Vida, kam všude pronikla česká pohádka.
Při cestě z druhého hotelu, kde bydlí organizátoři - asi 30 vteřin chůze, se rozhlížím a dělám nějaké fotky. Hezké to tady rozhodně není, jakási stará zavřená těžařská osada, všude jsou haldy jak v severočeském uhelném revíru, ještě, že to zakrývá sníh. Ale tady nic nepoběžíme, ráno v 9 hodin odlétáme ruským letadlem ANTONOV - 74 k BARNEU ruské arktické základně. Leží mezi 88. a 89,9. stupněm severní šířky, podle toho, kam led oddriftuje.
Jdu za plného světla spát a dělám inventuru - při té smůle na tom ale zas tak špatně nejsem. Hořce lituji české vlajky - tu tady nekoupím. Taky zjišťuji, že nemám na závod nic k jídlu.
6. 4. - Barneo
Ačkoliv si namlouvám, že jsem klidná, moc jsem se nevyspala - je tu na mě hrozné vedro, ačkoliv venku je mínus deset. Je to paradox - v poušti před rokem jsem v noci málem zmrzla, tady nemůžu spát vedrem. Po sprše je svět krásnější, dnes snad budu kousek od Pólu, konečně se těším. Žádné věci v hotelu nenechávám, vše beru sebou, už tak mám věci po celém světě.
S mírnými obavami nastupuji do letadla - vypadá nově, to ale jen zvenku. Zevnitř to připomíná letadla, která létala za války. Okénka jsou jen v prvních dvou řadách, sedadla drží v podlaze jen na heslo, nedoporučuje se opírat se o opěradla - padají vlastní vahou dopředu i dozadu. Mírně zarezlý pás zapnu jen s nevětším úsilím. Nechci ani domyslet, co by se stalo v případě nehody. Sledovala jsem doma seriál o leteckých katastrofách… Přímo za mými zády (sedím v poslední řadě) leží na zemi hromada zavazadel. Celou dobu se bojím, že tam není moje náhradní taška. Po nastartování motorů se snažím usnout, což se mi krátce daří. Vzbudí mě hlasitý, ale pravidelný chod (snad obou) motorů. Vzpomenu si na to, jak jsem podepisovala prohlášení o tom, že vím, že dopravní prostředky, kterými budu přepravována, nemusí být v odpovídajícím technickém stavu, a že je nemusí nutně řídit osoby, které k tomu mají příslušná oprávnění. Raději znovu usnu. Po dvou hodinách začínáme klesat a to hodně prudce. Představuji si horskou dráhu v Disneylandu a doufám, že i z této vystoupím. Přistání bylo nečekaně hladké. Ani nemohu věřit, že se kola (nikoliv lyže) letadla nezabořila do sněhu na přistávací dráze. Za mnou se otvírá nákladní prostor, je citelná zima, balím se do bundy a hned vidím, že sluneční brýle nebudu potřebovat. Venku je šedo a fouká, mínus 27 stupňů. S mými šusťáky má arktický vítr malou práci, zimu cítím až v kostech.
Poprvé vidím ruskou, ledovou, dočasnou, driftující základnu BARNEO. Rusové ji paradoxně nazvali po indonéském ostrově Borneo, ale aby se to přece jen lišilo, tak změnili jedno písmeno. Základna se skládá z několika modrých velkých stanů - na první pohled vše působí uspořádaně. Pojímám k tomu důvěru, orientace je snadná. V jídelně a společenské místnosti zároveň je příjemné teplo. Jsou zde klasické táborové lavice a stoly s umělohmotnými ubrusy (taky je z dávných dob známe), jinak tady ale vládne technika, obří monitor, počítač, satelitní telefon. Ubytováváme se podle přesného rozpisu do stanů po 10 lidech. Každý má vlastní postel a erární spacák. Ve stanu je tak 5 - 8 stupňů, pohoda.
Po obědě (polévka neidentifikovatelného názvu i chutě) obhlížíme tábor a nastává focení u vlajek a rozcestníku ukazujícího směry a vzdálenosti do celého světa. Do Prahy je to 4 449 km, na Jižní pól pak 20 tisíc kilometrů. Poprvé si uvědomuji, že nejsme na pevné zemi, ale na ledu. Jeho síla je údajně mezi dvěma a pěti stopami. Zkoumám délku té své stopy a pomyslně násobím dvěma. Moc se mi to nezdá. Doufám, že mysleli stopu Yettiho (nebo také nožku japonské dívky…). Za hranice tábora nemůžeme z důvodu bezpečnosti. Po pravdě se mi tam ani nechce. Do nekonečna se táhne rovný bílý led a sníh, který na obzoru přechází v polojasnou oblohu. Slunce zatím jen tuším. Jsem na vrcholku "glóbusu", nahoře, na střeše světa. Podle GPS jsem od pravého geografického Severního pólu vzdálená 60 kilometrů.
Odkládám se na chvíli do postele, přikrývám se bundou z letiště a usínám. Probudí mě přehlídka běžeckých bot a vychytávek do sněhu, kterou uspořádali spoluběžci. Vyhrávají Salomony s návleky přes špičky. To kdyby viděli ty moje - taky Salomony s úžasnými neoprénovými návleky, to by čuměli. Bohužel jsou tohoto času neznámého pobytu. Smutně se dívám na své zbrusu nové adidasky vhodné na květnový pražský maraton. Ještě mohu zkombinovat své čtyři (nikoliv čtvery) nafasované ponožky - a že je co kombinovat, jedna je černá kráska k obleku, druhá podkolenka s pruhy, třetí sepraná šedá pracovní… Ještě že mám ty nové koupené na Špicberkách. Kombinace nových bot (prošla jsem se v nich v obchodě) a nových ponožek na extrémní maraton v minus třiceti stupních - to bude zítřejší realita. Se svojí teorií, podle které "Štěstí přeje připraveným" taky asi daleko nedojdu. Vymýšlím tedy nové heslo: "Netradiční situace žádají netradiční řešení". Jdu do toho. Rázně si zakazuji vzpomínat na to, co mám ve své ztracené tašce. Přestávám říkat "kdyby" a přestávám se litovat. Zalézám do spacáku, venku skučí vítr, teplota klesla pod mínus třicet. Je noc, ale není tma. Baterka je tady nejzbytečnější věc na světě.
7. 4. 2010 - North Pole Marathon
Vzbudí mě vichr, který lomcuje se stanem. Dveře nejdou otevřít, venku zuří arktická bouře. Nakonec vylezu, musím na záchod, hned se mě chopí "ochranka" stojící před každým stanem a vede mě bílou tmou přesně tam, kam potřebuji. Ačkoliv to tu ruský polárník musí znát zpaměti, končíme oba v závěji, která není vidět. Cíle jsme ale dosáhli, za chvíli mě vede zpět. Tak to tady dělají s každým, jinak by nás už nenašli. Není vidět nic, bílý sníh splývá s bílou oblohou. Podle šéfa stanice je něco kolem mínus třiceti a vítr o rychlosti 50km za hodinu. Je jasné, že závod v těchto podmínkách neodstartuje.
Snídáme a povídáme o maratonech a o tom, co kdo dělá. Zjišťuji, že profese daňového poradce je ve světě nesmírně ceněná. Asi se odstěhuji do Rumunska - za zpracování jednoduchého daňového přiznání se tu platí kolem 1 000 EUR... Taky sledujeme film o přechodu Antarktidy, účastnil se jí šéf této stanice. Povídáni je příjemné, vím o co jde, před měsícem jsem v Antarktidě byla, dobře se orientuji v mapě jejich přechodu. Je poledne, závod se odkládá na neurčito, snad není ještě zrušen, nikdo nic neříká. Nálada klesla možná ještě níž než rtuť teploměru. Můj rumunský kamarád (ze všeho má legraci, ukazuje mi fotku svého ročního syna s tím, že až se odsud vrátí, budou mu tři roky) mi nabízí, abych si jako Arabela zavolala svému Rumburakovi. Myslí to vážně, za minutu mluvím s Liborem. Alespoň doma vědí, že jsem tady.
Zapínám počítač a otvírám dočasnou opravdu nejseverněji položenou daňovou kancelář na světě. Internet sice nefunguje, ale práce mám dost a dost. Škoda, že nemohu tisknout daňová přiznání, orazítkovala bych je razítkem zdejší stanice. Připravuji materiály k přednášce na příští víkend, mezitím se trochu utišil vítr. Je ale pozdě - skoro tři hodiny odpoledne. Zítra odtud musíme odletět.
Za chvíli se dozvídám, že se za hodinu startuje! Na start je to kousek, jen vyjít před stany. V klidu kombinuji svá dvě trička s flískou a červenou šusťákovou bundou, navlékám dvoje rukavice, čepici, lyžařské brýle a obličejovou masku, natahuji kapuci. Vědoma si porušení všech zásad obouvám dvoje ponožky pochybného původu a novotou zářící adidasky. Na občerstvovací stanici si k jídlu nesu dva vyžebrané gely, odvahu a odhodlání. Na vymezený prostor pro mé občerstvení se mi to na rozdíl od jiných (podle zásob poběží nejméně čtyřadvacetihodinovku) bez problémů vejde. Nechávám si zajit chuť na předstartovní foto, v bílé tmě není stejně nic vidět a foťák by mi po chvilce zamrznul. V 16 hodin zazní startovní výstřel. Stojím přímo u startéra, tak ho i slyším. Bílá tma pohlcuje nejen "obraz", ale i "zvuk". Nemám obavu, že cíl do tmy nestihnu - tady je světlo celý den a noc. Běží se úvodní krátký okruh a poté "eleven laps". Myslím, že vím, že eleven znamená jedenáct. Kolo má tedy necelé 4 kilometry.
Hned úvod je těžký, vítr se pořádně opírá, padá drobný sníh, který se zakusuje do tváří. Horší je nepravidelná špatně odhadnutelná vrstva sněhu a návějí na trati. Polovina prvního kola je s větrem v zádech po vyfoukané ranveji. Pak se odbočí doprava (této zatáčce říkám zatáčka Beznaděje) a začíná boj se sněhem a protivětrem. Hlavně není nic vidět, nevím kudy kam, občas někoho zahlédnu před sebou a řídím se podle něj. To ale neznamená, že dotyčný nebloudí stejně jako já. Zakopávám o návěje, propadám se do naštěstí mělkých trhlin. Co sto metrů jsem na zemi, malinké často zafoukané oranžové praporky značící trať vidím jen výjimečně. Děsím se dalších kol, až bude ubývat spoluběžců. Podle koho se budu řídit? A to vše mě čeká ještě desetkrát!
Druhé kolo je krizové, bloudím a ocitám se v trhlinách a ledových mostech. Nevím, kam šlapu, bořím se po kolena. Nevidím další ledovou prohlubeň, buď do ní narazím koleny, nebo se řítím hlubokým nepředvídaným krokem k zemi. Rozhlížím se a zahlédnu postavy na obzoru. Pro tuto chvíli jsem zachráněna, směřuji k nim. Moje představa, že od druhého kola poběžím po stopách, bere za své. Stopy běžce přede mnou jsou v silném větru vidět maximálně deset sekund. Po poslední zatáčce každého kola jsou vidět obrysy vrtulníků a základny. Nazvala jsem ji zatáčka Naděje.
Ve třetím kole zoufale řeším orientaci, přece tady bídně nezhynu, co když nikoho před sebou neuvidím… Napadne mě orientace podle větru - fouká fest a stále stejným směrem. My běháme okruhy, tudíž se pravidelně musí měnit úhel větru. Vyhlédnu si vodiče, chytnu se ho a počítám si kroky, které musím udělat do změny směru trati - zatočím a vítr fouká v jiném úhlu. Výsledky ukládám do paměti. Po třetím kole jdu na čaj, po chvíli ve vytopeném stanu vyrážím zpátky do boje.
Můj vynález funguje! V euforii, že se snad neztratím, uběhnu další tři kola a znovu odpočívám. Zbývá pět kol - jsem za polovinou! Už chápu, že na čtyřkilometrovém kole je potřeba GPS. Často není vidět skutečně na krok a běžci zastavují a ladí směr podle navigace. Těší mě, že mají podobný směr tomu mému. Pokud se ale změní směr větru, oni přežijí a já se ztratím. Vůbec netuším, kolik hodin jsem na trati, není podle čeho určit čas, hodinky mám pod bundou, sundávat rukavice se tady nedoporučuje. Kdyby v prudkém větru ulétla, končím. Další tři kola, krátká přestávka na rozmrazení brýlí a další čaj.
Poslední dvě kola. Jsem smířená s tratí, už jsem ale unavená, hůř se zvedám ze země a víc u toho nadávám. Když mám pocit, že se mi nic nemůže stát, už takhle špatné počasí se výrazně zhoršuje. Proti větru jen stěží držím rovnováhu, o běhu nelze hovořit. Plahočím se dál a sotva zvládám počítat kroky. Obrysy základny vidím deset metrů před ní. Skoro jsem jí minula. Jak snadné je se tady ztratit. Ano, dobrovolně jsem podepsala, že jsem srozuměná s tím, že se můžu ztratit a zmrznout, zapadnout pod led, že mě vítr může sfouknout do moře, že se může odlomit kra a prolomit led. Už to chápu, pokud by se to stalo, nikdo není schopen mi pomoci, zjistí se to za mnoho hodin v cíli.
Poslední kolo - za čtyři kilometry budu ve spacáku. Tak blízko cíle už vydržím cokoliv. Blížím se k našemu šéfovi, hlavnímu rozhodčímu. Vůbec se netváří na to, že bych měla končit. To mě rozhodí, kola mám spočítaná dobře. Trvá ještě na jednom! Občas se bavil s fotografem, asi mi jednou zapomněl udělat čárku. Hádali byste se s promrzlým rozhodčím (který jak známo má vždycky pravdu) špatnou angličtinou s bundou přes pusu ve skučícím arktickém větru za hustého sněžení? Moudře usuzuji, že bude lepší dát ještě jedno kolo, že tím ztratím méně energie. Vždycky jsem tvrdila, že běhám maratony s rezervou - co kdyby třeba prodloužili trať? Normálně je to samozřejmě nesmysl, nemůže se to stát, je to jen moje výmluva, omluva neochoty a lenosti zrychlit v závěru závodu a vydat se ze všech sil. Tady se další kolo stalo realitou. Nadávám, mrznu, běžím, potácím se po ledu. Když jsem dala jedenáct kol, dám i dvanácté! Dopočítám se k poslední zatáčce Naděje. Měla bych se těšit do cíle, dobíhám ale s obavami, co bude. Ano, napodruhé to vyšlo, jsem v cíli. Bílá tma nabyla takové intenzity, že není vidět ani cílová brána.
A pak se neskutečné stalo skutkem, když první česká holka doběhla ve výstroji "z popelnice" maraton na Severním pólu. Stačí vám to? Mě pro dnešek ano! Na trati dlouhé netradičních 45 kilometrů jsem strávila bezmála 8 hodin a nechala za sebou šest závodníků.
Zalézám do spacáku a je mi strašná zima. Všechno mám namrzlé a navlhlé, nemám se moc do čeho převléci. Oblepuji tělo hřejícími pytlíky, které jsem dostala od Emer ještě v hotelu a odcházím do jídelny. Šéf stanice mi nabízí poctivý ruský "stakán vódky". Tu opravdu nenávidím. Netradiční situace si žádají netradiční řešení - odkládám předsudky a rázem mi je teplo.
8. 4. - 9. 4. 2010 - North Pole
Dnes se máme teoreticky vrátit na Špicberky. Je poledne a jsme stále ještě na Barneu. Můj odlet domů zítra ve 4 hodiny ráno je ztracen. Propadnou letenky a svojí angličtinou budu řešit nejen ztracenou tašku, ale ještě návrat domů. Ale to hlavní mám - maraton na Severním pólu. Nikdo nic neví, je to hodně náročné na psychiku. Odlet na jakoukoliv stranu se posouvá na neurčito. Ubíjející nejistota, čas se vleče, špatně se usíná.
Možná je na místě popsat zdejší táborový provoz. Třikrát denně je jídlo, ráno je ovesná kaše, v poledne a večer polévka divné konzistence i chutě, studené fazole dvou barev a hrách s chlebem. Den za dnem to samé. Není divu, že nám doporučovali vzít si vlastní jídlo. Zatím si nestěžuji, stejně mi nic jiného nezbývá. Voda tu žádná neteče, ruce jsem si myla naposledy před týdnem, jakákoliv hygiena je utopií, záchod jeden - suchý společný pro všech 60 lidí. Mráz naštěstí všechno bezpečně dezinfikuje a odstraní všechny pachy.
Ráno nás nečekaně a rázně budí velitel kempu. Vstávat, balit, za 10 minut se letí helikoptérou na Pól a pak se rovnou přesedá do letadla na Špicberky. Sbaleno mám za 2 minuty a hrnu se k helikoptéře. K mému překvapení se nás všech 25 vejde do jedné. Uvnitř to vypadá jako v pražské tramvaji, musím se smát. Sedíme v řadě zády k oknu - dvanáct polárně zabalených mumií na každé straně. V řevu motorů není slyšet absolutně nic. Let helikoptérou není žádným adrenalinovým zážitkem - snad jen, že se letí velmi nízko nad ledem - do čeho by se tady taky mohlo narazit? Hned pod námi je nekonečný led a velké množství trhlin - od malých jaké jsme měli v kempu až po široké nepřekonatelné řeky.
Za hodinu helikoptéra sedá, pilot přesně na GPS odměří 90.00.00, kde se vztyčí světový rozcestník a logo maratonu. Je mínus 39 stupňů, fouká vítr, nohy se boří do sněhu. Máme necelou půlhodinu na focení. Kašlu na obecné veselí tančících kolegů před tyčí a na ruskou vodku. Odcházím pryč. Jsem daleko a sama v bílém prostoru, kde led splývá s oblohou do jedné nekonečné hmoty. Ta se pod mýma nohama mění v oceán a nad mojí hlavou je už jen vesmír. Nádherný tichý nekonečný časoprostor. Zkouším si odnést kousek nekonečna sebou ve své mysli. Vnímám obrovskou pozitivní energii a posílám jí všem, kteří si to zaslouží.
Teď přichází ta chvíle. Musím to přece zkusit - jdu na sever a ještě na sever a pak už na jih. A znovu na sever a na jih. To se neochodí! Ještě zkouším cestování v čase - stačí ve chvíli oběhnout všechna časová pásma na pomyslném vrcholu světa, zvolit správný směr a je to. Dobře si rozmýšlím, zda chci do budoucnosti, nebo do minulosti. Stačí třicet koleček a jsem o měsíc starší, kdybych ještě chvíli vydržela, mohla bych zjistit, jak můj Ondy dopadne u maturity. Ale život má mít svá tajemství. Moc se v budoucnosti nerozhlížím a běžím v čase zpátky - škoda třiceti dnů života.
U helikoptéry došla vodka i nápady s čím vším se ještě vyfotit. Musím zpátky, odlétá se. Přes všechno krásné tady opravdu nechci zůstat. Pořizuji pár snímků, abyste mi věřili, že jsem tady byla. Symbolicky otvírám počítač (kupodivu přežil) a na chvíli zprovozním nejsevernější daňovou kancelář na světě. Na Barneu přestupujeme z helikoptéry přímo do připraveného letadla a za okamžik jsem zase ve vzduchu. V poledne přistáváme na Špicberkách.
Konec idyly, začíná tvrdá realita života. Nejdříve musím vyřídit propadlou letenku (tedy koupit si novou) a zkusit najít svoji ztracenou tašku. Nikdo se o nikoho nestará, šéf výpravy naskočí do taxíku a je i s ostatními pryč. Jeho pomocník mi na poslední chviličku podává medaili ze závodu a taky mizí. Na chvíli propadám zoufalství, ale všechno si musím vyřešit sama. Zmatkuji, málem jsem odletěla zpátky na Barneo! Postupně dosahuji malých dílčích vítězství a odlétám i s nalezenou taškou ze Špicberek. Už snad posté vzpomínám na všechny, kteří mi doma drží palce. Jednoznačně se potvrdilo, že přenos pozitivní energie funguje i na konci světa - jak jinak by se mohlo stát, že nakonec všechno dobře dopadlo…? Moc a moc všem děkuji.
Epilog
Provázela mě opravdu smůla? To je jen úhel pohledu. Každá hora začíná v údolí a čím delší a strastiplnější je cesta vzhůru, tím krásnější a zaslouženější je vrchol. Do mé mozaiky nejvyššího (Everest), nejnižšího (Mrtvé moře), nejteplejšího (Sables), nejjižnějšího (Antarktica) maratonu zapadl poslední kamínek - nejsevernější a nejstudenější North Pole Marathon.
Před sebou mám zatím nepopsaný list papíru. Ještě chvíli ho nechám prázdný a budu si užívat volnosti výběru dalších krásných míst na naší planetě. Možnosti jsou stejně nekonečné jako ledové pláně Arktidy.
Ivana Pilařová