Hecířské parodie

Toto je něco jako zpěvník parodií známých písniček, který vznikal převážně během akcí Hecířů a kde jsou texty upraveny tak, že pojednávají o mnoha
našich kamarádech. Nikdy jsem si nemyslel, že tyto hříchy mládí budu ještě někdy sepisovat, ale dorostly nám děti a některé se začaly zajímat o to
(a nejen o to), cože se to zpívalo o jejich rodičích. Takže se omlouvám všem postiženým a doufám, že mne nikdo nebude žalovat. U většiny písniček
přidávám ještě vysvětlení, jak vznikly a co některé z textů vlastně znamenají, případně koho se týkají.

ROK 68

(Ami, E7, Dmi)

Jsem Mirek Plíšek zvanej Plech,
pamětník slavnejch dob
a sekáč, jak se říkalo,
teď už jsem ale trop.
/: Teď jen po pražskejch bufetech dojídám talíře,
já, Plech, co pamatuje všechny Hecíře. :/

Byl mezi Hecíři Míša, vousatej starej chlap,
ten říkával, že auto má, však byl to starej křáp.
/: A když mu vzali techničák, on za srdce se chyt´,
teď v pekle kotle spravuje, a to snad mu jde líp. :/

Ta Leinweberová Alena, to byla opice,
když za Hecíři přijela, prchali velice.
/: Až při fotbálku spletla si s balonem branky tyč
a palici si rozbila - byla dutá jak míč. :/

I na Jiřičku ze Lhoty dost často vzpomínám:
ten myslel si, že umí lézt po skalách kdoví kam.
/: Až jedenkrát mu na Řípu noha ujela
a jak padal, tak vrazil si cepín do těla. :/

A ten Evžen jménem Ge míval rád dívčice,
a vždycky, když byl na akci, balil je velice.
/: Až jednou padnul na Ježka, v noci si spacák splet´,
a pak z něho ráno vylez´ šedivej jako kmet. :/

A ten Martin zvanej Šéf na pivo chodil rád,
ze značek piva moh´ by snad skládat doktorát.
/: Až jednou zašel do knajpy, vývěsní štít si splet´,
tam Benešov mu nalili, a to pro něj byl jed. :/

A ta Tupá Monika ráda uklízela,
ta vytřela všechny talíře vždycky do běla.
/: Až jednou přišla k Hugovi do jeho pokoje,
a když ten bordel viděla, umřela vestoje. :/

A ta Radka z Trutnova žíznila velice,
ta za hodinu vypila litr slivovice.
/: Až jednou našla metanol a ten jí chutnal moc,
ač je to taky alkohol, pak měla věčnou noc. :/

A ta strašná Barbora, ta měla děsnej splav,
ta když se piva napila, tak byli všichni paf.
/: Až jednou spolkla půllitr a on jí zaskočil
a pohřební vůz se s ní jenom otočil. :/

A ta z Bahna Maruška brzo vstávala
a za trochu piva v žaludku všem nadávala.
/: Až jednou do ucha Hugovi šustila po ránu,
a on jí pivní sklenici narval do chřtánu. :/

Ten nadržený Crazy měl ladné pohyby,
ty všem děvčatům zdály se být zcela bez chyby.
/: Až jednou v rámci tréninku moc prudce přirazil
a lžíci, co měl za zadkem, si do něj zarazil. :/

A všichni ti mí parťáci bejvali frajeři.
Teď už jsem sám a jako stín postávám u dveří.
Teď jen po pražskejch bufetech dojídám talíře,
já, Plech, co pamatuje všechny Hecíře.
Teď jako starej vagabund obcházím tenhle stát,
já, Plech, co pamatuje rok osumašedesát.

Tato píseň znectívá nejvíc Hecířů. Většinu slok má na svědomí Martin, přispěl do ní i Míša (který už není mezi námi, o život ho však nepřipravila jeho krásná stará Felicie, ale jeho další láska, Jawa 350…) - samozřejmě slokou o Martinovi a závěrečným bonusem, který vždy zpíval v závěru originální verze a který nakonec dal paro-dii název. Méně známí Hecíři zde obsažení - Monika Tupá byla kdysi Hugovou přítelkyní a skutečně měla ve zvyku sebrat člověku talíř, ze kterého ještě jedl, a umýt ho (ten talíř, ne člověka). Maruška opravdu bydlela v obci Bahno, na akcích tvrdě vynucovala naprostou abstinenci a poté, co se prosadili alkoholici, na Hecíře zanevřela; poslední akcí, kterou poctila svojí přítomností, byl Silvestr v Dubí u Teplic, odkud odjížděla na Nový rok a v 6.00 ráno v tělocvičně balila veškeré vybavení do jakýchsi mikrotenových saků, čímž všechny vzbudila (Slávek Přibyl popsal situaci slovy: "Bylo to, jako kdyby někdo balil mirotenovej cirkusovej stan.") a dala pod-nět vzniku sloky. Sloka o Crazym pak upomíná na hru zvanou "sexbal", při níž závodníci mají za úkol proběhnout co nejrychleji vytyčenou trasu s pinkpongovým míčkem, jenž pohánějí po zemi lžicí, kterou mají přivázanou na provázku vzadu na kalhotách, takže visí těsně nad zem; nejrychlejšího času lze dosáhnout pouze díky velmi směšným pohybům.

I na motiv další špičkové akce, putování s almarami (Expedice Salmarama), kdy jsme dovlekli dvě okolečkované almary z Prahy do Soběslavi a pak jsme na nich sjeli kus Lužnice až pod Tábor, existuje písnička (původní "Teď všichni Kaliforňané"), ale nikdy nebyla dokončena. Začínala: Teď naráz všichni Hecíři se za vás pomodlí, jedeš s almarou přes pláně, rozluč se s pohodlím.

CESTA PO POLEDNÍKU

C G
R: Nechci vo něm slyšet, nechci nikdy vidět ten děsivej kraj,
D G
mý šedivý vlasy mi za pravdu daj'.

G C
Až někdo ti, hochu, vo Poledníku řekne,
D G
svým koltem ho přikrej a buď na něj zlej,
C
kdo slovíčko dobrý vo tom kraji cekne,
D G
je dočista blázen, a ty se mu směj.
Kdo kanady prodřel v tom pohřebním koutě,
kdo šedivý vlasy z tý hrůzy teď má,
kdo viděl ty stíny, co do hrobu zvou tě,
ten třesoucím hlasem mi za pravdu dá.
R:
Jó, tenkrát v tom roce, co bylo to sucho,
Evžen přišel a povídá úplnou báj,
že sežere z kojota syrový ucho,
esli nám neřekne, kde leží ráj.
Pak v proklatým vedru sme polema táhli,
kde smrděj´ tůně a zrzavej Plech
a stromy jak kráva, když na ně sme šáhli,
tak padaly na zem, to člověk by zdech'.
R:
Pak začaly kopce a šutráků fůry,
když jazyk nám votek', jdem bez vody dál,
my cucali šťávu ze stromový kůry
a šestnáctej ďábel se ze země smál.
A večer, když ztahaný na zem jsme padli,
ty moravský zvířata divnej maj' mrav,
přes kemp, kde ležíme jak kytky zvadlý,
stádo se přehnalo divokejch krav.
R:
Můj Bože, proč nedáš nám voddechnout chvíli,
proč trestáš nás pravicí krutou a zlou,
tam ve Žďárskejch vrchách to sténá a kvílí,
to ubohejch Hecířů přízraky jdou.
Tam nad černým jezerem, kde vítr se točí,
tam nepoznáš ticho, tam furt někdo řve,
tam nad jezem spálej tě ohnivý voči,
to se smečkou přichází ten Evžen Ge.
R:
Kus vlka, kus hada a hyeny půlka,
jak zjevení ve snu, když po chlastu spíš,
teď modli se, hochu, to nespraví kulka,
Ge ruku když natáhne, chystej si kříž.
Tak zašel tam jeden a ztratil se druhej
a ze skály padal a příšerně řval
a Jiřička Hugo byl do rána tuhej,
až zvostal jsem samotnej uprostřed skal.
R:
Já za chvíli zdechnu, jen minuta zbejvá,
tak skončila cesta, moc dobře to vím,
a šestnáctej ďábel už prstem mi kejvá,
až zaleze slunce, já vodejdu s ním.
Ač není tu žádnej, kdo pro mě by plakal,
já jedinou radu chci nakonec dát,
kdyby vás Evžen na Poledník lákal,
tak voprátku na krk a poslat ho spát.

Parodie Cesty na Island pochází též z Martinovy dílny a vznikla v létě 1982 přímo na akci 16. poledník, což byl jeden ze špičkových a originálních Evženových nápadů. Šlo o přechod republiky od jihu k severu po 16. polední-ku, přičemž vyhýbat se bylo povoleno pouze budovám a zakázaným prostorám; jinak se všechny překážky musely překonávat v místě, kde se vyskytly. Akce byla velmi náročná, i když nikdo nezahynul a všichni účastníci (alespoň doufám) na ni budou vzpomínat do konce života.

JARO

My čekali jaro, a zatím přišel mráz.
Tak strašlivou žízeň nepoznal nikdo z nás.
Z těžkých černých mraků se stále sypal sníh
a vánice sílí v poryvech ledových.

Ze spíží pivo mizí a rumu ubývá,
do sklípků se raděj´ už nikdo nedívá.
Sběř z okolních hospod nám stála u dveří
a vyžížněnej Hugo přiběhnul za sběří
a stále blíž …

Jednoho dne večer, to už jsem skoro spal,
Když žíznivej Plíšek na okno zaklepal:
"Člověk doma leží, bez piva vyvádí,
já do města bych zajel, hostinskej poradí."

Půjčil jsem mu vozejk, a když soudek nakládal,
dříve, než se rozjel, jsem ho ještě varoval:
"Nejezdi naší zkratkou, je tam příkrej sráz,
a v týhletý bouři tam snadno zlámeš vaz,
tak neriskuj!"

Na to smutný ráno dost nerad vzpomínám,
na tu strašnou chvíli, kdy Plech se vrátil sám.
Trvalo to dlouho, než se Plíšek utišil,
na sněhový pláně si každej pospíšil.

Jeli jsme tou zkratkou až k místu, které znám,
kterým bych té noci nejel ani sám,
a pak sud někdo spatřil, jak leží pod srázem,
krev nám tuhla v žilách nad tím obrazem.
Já klobouk sňal…

Někdy ten, kdo spěchá, se s pivem nevrací …

VLADIMÍR JIŘIČKA

C     Ami     Dmi       G
[: Vladimír Jiřička měl tvrdou palici, :]
   F    C   G   C
[: vylezl na Petřín, pokynul pravicí. :] *)
Vandráci, vandráci, vy slavní junáci,
mákli jste při stavbě, díky vám za práci.
Do strašné Báry padají korbely,
Hecíři, Hecíři, pivo je v jeteli.
Schovejte džbánečky, rozbijte půllitry,
zvykejte žízni své, s Bárou jsme to chytli.
Evžen Ge, Evžen Ge, dělá svý blbiny
a těch pár, co padlo, zahrabem do hlíny.
Kolo se otáčí, my stárneme, stárneme,
pivíčko v sklenicích zvedneme, zvedneme.
Pivíčko v sklenicích a dobré uzené,
ty naše Rakousko, už to máš spočtené,
C     F     C     G
ty naše Rakousko, to jsme ti to dali,
C
tak už to máš spočtené.
*) Opakuje se každá sloka až na závěrečné tři verše.

Písnička nic moc, navíc nedodělaná, alespoň však evokuje různé vzpomínky. Na pomoc Hugovi při stavebních úpravách jeho "baráčku" v Klášterské Lhotě. Na to, jak Bára při "píčcupu" dokázala vypít pivo za 5,4 s, díky čemuž je jednak držitelkou Hecířského rekordu a jednak připravila velmi nepříjemné překvapení několika svým mužským soupeřům, když se jednou této disciplíny zúčastnila na Pantakovkách. A na některé opravdu drsné a náročné Evženovy hry jako Pahorek nebo Taneční maratón.

LEZCŮV NÁŘEK

C Emi C G7
Když na Fatře tenkrát jsem skalama brouzdal,
C Ami Dmi G7
když na Fatře tenkrát jsem poprvé byl,
C Emi C G7
já Huga tam našel, on ležel pod lanem,
C Ami Dmi G7 C
pod lanem tak bílým a chladným jak jíl.
Ať píšťaly kvílí a bubny v tu chvíli
ať zadrnčí v pohřebním průvodě mým,
tam v zeleným údolí mě přikryjte hlínou,
já bejval jsem lezec a chybil jsem, vím.
Já na tobě vidím, že taky jseš lezec,
obrátí se na mě, když přicházím blíž,
pojď sedni si ke mně a poslouchej chvíli,
já mám cepín v zádech a umřu, vždyť víš.
Šest mých přátel Hecířů ať vezme mou rakev,
šest dalších jich zazpívá nad hrobem mým,
a vemte mě na hřbitov, zahažte hlínou,
já bejval jsem lezec a chybil jsem, vím.
Ach rodiče moji, jsou v dalekém kraji,
vůbec nic nevědí o chlapci svým,
já na Fatře dal jsem se jak vůdce njmout,
jsem lezec a hodně jsem chybil, já vím.
Já v skále si za chvíli navyknul pití,
já v skále se těšíval na každej flám,
pak chyt´ jsem se party, co hrávala karty,
teď mám cepín v zádech a umírat mám.
Šest mých přátel Hecířů ponese rakev,
šest nejhezčích dívek mě doprovodí,
a kytici růží mi na rakev dejte,
ať hroudy tak prudce mě neuhodí.
A lano ať zasviští a skoby chřestí,
pak se mnou se rozlučte nad hrobem mým,
mě do hrobu spustí a zahážou prstí,
jsem lezec a hodně jsem chybil, já vím.
Můj cepín a mé skoby pohřběte se mnou,
svý mačky já na nohou v hrobě chci mít
a na víko rakve dej lahváčů basu,
ať mládenci můžou i v průvodu pít.
Běž, přines mi půllitr chladnýho piva,
svý vyprahlý rty bych si ochladil rád,
a než jsem se vrátil, on vypustil duši,
ta odešla k věčnýmu lezení skal.
Bubny drnčí v tu chvíli a píšťaly kvílí
a chlastáme, když máme ho do hrobu dát,
my měli ho rádi, však takový mládí,
my měli ho rádi, byť občas nás sral.

Kovbojův nářek čili Laredo od Spirituál kvintetu je všeobecně známé jen se čtyřmi slokami, ale Míša měl v jednom ze svých zpěvníků verzi jedenáctislokovou. Upravili jsme ji na Huga, který pod truchlivým dojmem svého konce posléze přesedlal od horolezců ke komínářům.

MRTVEJ VLAK

Ami Dmi Ami
Znáš tu trať, co jezdit po ní je tak zrovna k zbláznění,
Dmi E7
v semaforu místo lampy svítěj' kosti zkřížený,
Dmi E7
pták tam zpívat zapomněl a vítr jenom v drátech zní,
Ami Dmi Ami
jednou za rok touhle tratí zaduní vlak pohřební.
Po koleji rezavý, tam, kde jsou mosty zřícený,
bez nafty a bez píšťaly, válce dávno studený,
nikdo lístky neprohlíží, s brzdou je to zrovna tak,
s pavučinou místo kouře jede nocí mrtvej vlak.
Dmi Ami Ddim
R: Mrtvej vlak, mrtvej vlak nedrží jízdní řád,
Ami Ddim Ami
dálku máš přece rád, nasedat,
Dmi Ami Ddim
neměj strach, ve skalách zaduní mrtvej vlak,
Ami Ddim Ami
chceš mít klid, máš ho mít, už jede vlak.
V životě jsi neměl prachy, zato jsi měl řádnej pech,
kamarádi pochcípali v sakra nízkejch tunelech,
že jsi zůstal sám a že jsi jenom Dědek ubohej,
zasloužíš si za to všechno aspoň funus fajnovej.
Jednou vlezeš pod vagón a budeš to mít hotový,
kam jsi tímhle vlakem dojel, nikdo už se nedoví,
slunce tady nevychází, cesty zpátky nevedou,
ďábel veksl přehodí a stáhne šraňky za tebou.
Ami
R: + už jede vlak, už jede vlak ...

Tohle je příklad, jak upravit písničku změnou pouhých tří slov v textu. Jsou vyznačena tučně, protože by je lec-kdo mohl minout. Jinak Luděk Vašíček alias Dědek vystřídal v životě několik velmi různorodých povolání (jako absolvent vinařské průmyslovky v Pezinku byl nějakou dobu mimo jiné vedoucím pionýrské skupiny), z nichž jedním byl stojvůdce těžké dieselové lokomotivy sovětské provenience zvané "Sergej" (T669) - proto na nafta a válce místo páry a kotlů.Dědka už jsme léta neviděli, ale třeba jednou zavítá na naše internetové stránky, zazpívá si a ozve se.

ZE VŠECH CHLAPŮ NEJŠŤASTNĚJŠÍ HUGO

Ami Dmi Ami
To znám, to dobře znám, znám, znám,
E7 Ami
v kolmý stěně nejsem nikdy sám.
Ami
Shejbni hlavu, kamaráde, Hugo nad námi,
Dmi
skoby tluče, smyčky váže, mačky vyzvání,
E7
v skále dobrej horolezec není žádnej srab,
Ami E7 Ami
i v tom dešti šutrů jsem ten nejšťastnější chlap,
E Ami
yes, ze všech chlapů nejšťastnější chlap.

Když z komína na vrcholek leze správnej chlap,
jak to vidím, na tom světě širokým jsem rád,
na tom světě širokým věc jednu jistou mám,
v skále dobrej horolezec není nikdy sám,
yes, dobrej lezec není nikdy sám.

Dmi Ami
R: To znám, to dobře znám, znám, znám,
E7 Ami
v kolmý stěně nejsem nikdy sám, sám, sám,
Dmi Ami
to znám, to dobře znám, znám, znám,
E7 Ami v kolmý stěně nejsem nikdy sám.

Pod zádama skálu mám a deku děravou,
místo lampy večerní jen hvězdy nad hlavou,
navečer jsem do bivaku zalez' jako krab,
i v tom dešti šutrů jsem ten nejšťastnější chlap,
yes, ze všech chlapů nejšťastnější chlap.
Pod nohama propast, kolega je zelenej,
lano letí do tmy jako bejček splašenej,
radujte se, občánkové, lezci lezou k vám,
v kolmý stěně dobrej lezec není nikdy sám,
yes, dobrej lezec není nikdy sám.

R:
Viděl jsem ji těsný spáře vedle cesty stát,
usmála se, zamávala, z traverzu jsem spad',
jářku: helou! Sklopí voči, udělá to "klap",
i v tom dešti šutrů jsem ten nejšťastnější chlap,
jó, ze všech chlapů nejšťastnější chlap.
Když z komína od vrcholku letím k úpatí,
na tom světě širokým mi nikdo nezvrátí,
na tom světě širokým věc jednu jistou mám,
pod skálou já nebudu tak ležet nikdy sám,
yes, nebudu tak ležet nikdy sám.

R:
Hugo už neleze skály, ale komíny. Možná tedy i tento text dozná jednou příslušných úprav.

HUGO NÁM ZE SKÁLY MÁVÁ

Emi D C Emi Posledních pár metrů zbejvá jen,
D A Emi
kloužou ti ruce, už se stmívá,
D C Emi
těžký je skončit pod vrcholem,
D A C E
když dav se zpod skály dívá.
G F D
R: Hugo nám ze skály mává, v ruce má svý lano přervaný,
Emi C A7 D7
ne vždycky čeká tě sláva, já to vím,
G F D
Hugo nám ze skály mává, poslední pozdravy dává,
Emi
[:3x tak leť, leť, leť,:] tak leť.
Vrcholky jsou stupně vítězství,
v novinách bude tvá fotka,
síly svoje jsi přecenil,
dopadneš jak Jozef Psotka.
R:
Nad hlavou zůstal mi vrcholek,
dolů se mé tělo řítí.
Pozdravuj Hecíře vespolek,
já už jsem totálně v řiti.
R:
Vynikající Plechův text doplnil posledním štěpným veršem Martin.

DIALOG U TĚLEVIZORA

Ami Dmi E Ami
Jé, Hugo, koukni na ty bambuly, to budou asi Hecíři,
Dmi E Ami
jak mají otlemený papuly a každej chlastá za čtyři.
Ami Dmi
A hele, tenhle nosatec, není to Plíšek nakonec,
E Ami
že ten je taky opilec, je známá věc.

Ty, Stáňo, na Plecha mi nesahej, ať si je, jakej chce, je náš,
a to s tím ksichtem, to sem netahej, koukni, jak sama vypadáš.
A vůbec, místo řečí spíš mi snad pro pivo doskočíš,
no, ne, tak já jdu sám, to víš, je to kříž.

Jé, Hugo, koukni, tenhle tanečník, jaký má sako, a ten střih,
to u nás v kožešnictví konfekčním by sotva někdo takhle spích'.
A tvoji známí, propána, no to je banda odraná
a nalejvaj' se svinstvama hned od rána.

No, nemám známý zrovna fešáky, holt šetřej, víš ty, co to je,
a proto taky pijou dryáky, hlavně, že, holka, za svoje.
To ty a tvejch pět přítelkyň jste napletly už na pět zim
a blbnete tím pletením a žvaněním.

Ta holka má ty triky v malíčku, no číhni na tu legraci
a hlavně koukej na tu blůzičku, takovou, Hugo, taky chci.
Až teď budeš brát prémie, tak na tu blůzku dáš mi je,
tak co, snad tě to zabije, tak co ti je?

Kde vůbec bereš tolik drzosti o prémiích mi vyprávět,
kdopak mi psal do práce stížnosti, já je čet.
A pak, ta holka, to je kus, ty na sebe se kouknout zkus,
ty si kup radši hubertus, když nemáš vkus.

Koukni, ten chlápek v černým vohozu, jak hádá osud z papírku,
to dělal u nás jeden z provozu na podnikovým večírku.
To ty, když se tak podívám, přijdeš a lehneš na divan
a zase myslíš na ten krám, co z tebe mám?

Věčně se hádat, to jseš na koni, anebo hrát si na city,
člověk se za den tolik nahoní, pak přijde domů, a tady ty,
co potom, Stáňo, dělat mám, když za rohem je s pivem krám,
tam kamarády potkávám, nepiju sám.

Zkuste hádat, kdo vede onen rozhovor u televize… Druhý řádek poslední sloky je ponechán v původním znění, i když původně upraven byl. Úprava je sice drobná, avšak mládeži nepřístupná. K původnímu textu pana Vysockého v překladu J. Nohavici a Martinově úpravě přispěl také Crazy.

Klíšťata + Bundáš z Javorka (bonus)

Věnováno našim zdravotnicím, budoucím zdravotníkům
a poslední sloka pro Bundáše elite in memoriam

Klíšťata číhají v listnatém houští
a vedro je neděsí,
když projdeš kolem, tak větví se pouští,
na tebe se zavěsí.

Klíště se zakousne a začne sáti
a choroby přenáší,
musíš si na něj hned kus tuku dáti,
to mu život zaplaší.

Klíště pak vytočíš pohybem vlevo,
ránu mýdlem vyčistíš,
nekoukej se na něj jako to dřevo,
běž za zdravotníkem již.

K táboru blíží se veliká doga,
děti hrůzou mektají,
Bundáš ten vyřítí se zpoza roha,
tesáky mu klektají.
…

hlavní strana