Jak se běhá v Himáláji aneb nejvyšší maratón na světě
Nepál - maličká země vtisknutá mezi Indií a Tibetem, země, kterou díky nejvyšším horám na světě zná každý. Mnoho lidí dodnes žasne nad odvahou a neuvěřitelnými výkony Hillaryho, Malloryho, Buhla, Messnera, Tenzinga... Přišlo mi proto přirozené, že za první věší vydělané peníze po revoluci jedu právě do Nepálu. Možná to znáte, někam přijedete a jste tam jako doma, jako kdybyste tam už někdy byli. Je tam sice jiná kultura, jiní lidé s jinými zvyky, ale vám to všechno připadá příjemné a přirozené. Takhle jsem si před patnácti lety zamilovala Nepál. Tak, že o rok později jsem tu byla zase. Od té doby jsem projela spoustu zemí, kde se mi také líbilo, ale Nepál je cosi jiného. Vzpomínám na štíty hor, které vidíte až když zakloníte hlavu, na usměvavé nosiče s obrovskými krosnami, na karavany rohatých jaků se zvonci na krku (hlavně je nepotkat na mostě!), na úžasnou místní kuchyni (nikde na světě mi tak nechutnalo). A taky vzpomínám na našeho tehdejšího průvodce, který nás, vyjukané trekaře - nováčky, omračoval vysokohorskými historkami. Také padlo, že trek, který my jdeme 2 týdny, se tady běhá a ti místní borci to stihnou zpátky do Namche Bazaru za 5 hodin. Tenkrát jsem tomu věřila asi tak jako existenci Yettiho.
Po letech jsem propadla maratónské trati a na tuto historku jsem si nejednou vzpomněla. Ukázalo se, že ten maratón opravdu existuje a jmenuje se Tenzing Hillary Everest Marathon a běhá se vždy 29. 5. - na počest prvního výstupu na Everest. Přihlásit se není problém, účastníků bývá kolem 130, přičemž cizinců tak 30 a pro obtížnost akce není žádná tlačenice. Už když vyplňuji registrační formulář, tak se těším - zase uvidím Káthmandú, Namche Bazar, Tengboche, Gorak Shep, jak se to tam asi změnilo??? Doprovod mi dělá můj manžel Libor, snad se mu tam bude také líbit.
Brzy si uvědomuji, že sice uvidím Nepál, ale nejedu tam na obyčejný trek, natož na rekreaci. Začíná usilovný trénink a to především v terénu a za každého počasí. Běžkaři v Jizerkách se asi hodně divili, když vyráželi ráno do hor a já jsem už běžela zpátky z ranního tréninku. To mi hodně pomohlo, běh ve sněhu, za mrazu, někdy za deště, prostě každý víkend brzy ráno ještě před lyžařskou túrou. Po zimě běhám dál, kopce, terén, v zimě, dešti, vedru. Je 11. května 2008, zítra odlétám, ale dnes ještě musím stihnout Pražský maratón. Mám čestnou funkci vodiče, tj. člověka, který určuje tempo na předem stanovený čas 4.15 hod. Nikdy bych nevěřila, jak je to těžké běžet přesně na čas. No nic, v letadle bude čas na odpočinek.
Lety mi nevadí, ani ty dlouhé, než se vyspím, jsme v Káthmandú. Tím, že jsme účastníky maratónu, patříme do skupiny běžců, která půjde na start do Everest Base Campu společně. Od této chvíle jsme členy 30 členné mezinárodní skupiny (Indové, Američané, Rakušanky, Nizozemci, Dán, Němci, Angličané, Novozélanďané, Australan, Kanaďan, Švýcar, Japonci - a my dva Češi). Když zjišťuji, že spíme ve stanech s tlustou karimatkou, máme třikrát denně jídlo, nosiče, průvodce a lékaře, mám pocit, že jsme se ocitli v pětihvězdičkovém hotelu. Organizace a zabezpečení opravdu funguje skvěle. 16. 5. odlétáme letadlem do Lukly - 2 800 m n.m. Let maličkým letadlem a přistání proti skále je adrenalinovým zážitkem. Jsem v horách, tady to znám, známé vůně, známé pohledy. Ačkoliv je volné odpoledne, po chvíli vyrážíme s Liborem "na vycházku". Hned na poprvé se mi povedlo vycházku protáhnout na 3,5 hodiny s 400 metrovým převýšením (na kopce je třeba si zvykat hned od začátku). Naše vycházky v dalších dnech byly obdobné, jinými slovy jsme vždy ušli polovinu cesty dalšího dne. Zatímco zbytek výpravy ležel obvykle ve stanech, my jsme trekovou trasu nachodili skoro dvakrát.
Taky nemohu zanedbávat svůj běžecký trénink. Doma nejraději běhám ráno, ale tady je budíček v 6 hodin, tak musím vstávat před pátou, abych byla do budíčku zpět. Moje denní ranní tréninky jsou úžasným startem do nového dne, všude je klid, ostrý studený vzduch mě krásně probere, hory zlatí vycházející slunce (než se ostatní vzbudí je už zase mlha). Přibíhám a naši Šerpové mě vítají horkým čajem a za chvíli ještě přinesou přímo ke stanu umyvadlo teplé vody!!! No, vždyť říkám, pětihvězdičkový hotel. Kolegové ospale vylézají ze stanu, já už mám trénink za sebou. Dlouho se mi to daří tajit, ale s přibývající výškou ostatní hůře spí a dříve vstávají. Když zjistí, že denně běhám, nechápou to.
Na treku postupujeme pomalu a rozvážně, úkolem je dopravit běžce na start v použitelném stavu. Ale s našimi odpoledními vycházkami a ranním během je to akorát, večer rádi vlezeme do spacáku a obvykle velmi dobře spíme. Máme i odpočinkové aklimatizační dny - po první zkušenosti s náplní našeho odpočinkového dne se můj muž děsí dalších odpočinků a aklimatizací. Právě tyto dny urazíme nejdelší trasy a to navíc v poměrně krátkém čase mezi jídly a ještě se musíme vrátit. Po takovém odpočinkovém dnu se druhý den rádi připojíme k pomalému tempu skupiny.
Počasí nám moc nepřeje, ne že by lilo jako z konve, ale je mlha, která končí na úpatí kopců. Do Namche Bazaru to tak nevadilo, tam stejně není nic moc vidět, ale cestou dál trpím. Na rozdíl od ostatních totiž vím, co se za tou mlhou skrývá a den za dnem stále není nic vidět. Ukazuji do mlhy a popisuji hory, Libor se směje, že tady žádné hory nejsou, že jsme v Jizerkách, případně Krkonoších, občas, když se mlha kousek posune, připustí i Alpy. Stoupáme výš, už jsme v 5 000 metrech - a pořád nic. Přímo před námi (neviditelná v mlze) je nejkrásnější hora v celém údolí - Pumori. Snad ji ani neuvidíme, hrůza! Sem tam se bohové smilují a kousek odhalí - opravdu tam je, ale vidíme jen vrcholek. Už jsme v Gorak Shepu, to je poslední minivesnička s několika baráky a dál je už jen Base Camp pod Everestem. Dnešním úkolem je vylézt na zdejší nejvyšší trekový kopec Kala Patar - výška 5 545 m. Výstup je snadný, na výšku jsme si dávno zvykli. Na vrcholku je to jako v hodně rychlém kině - teď jsou hory vidět a hned zase přijde mlha a není vidět nic. Ale Everest tam je a Nuptse taky. Padají laviny, dunění se rozléhá údolím, praská ledovec Khumbu. Z výšky vyniká síla ledovce, je vidět, že ze své cesty odstraní cokoliv…Nad tou obrovskou silou se tají dech. Sestupujeme dolů a najednou se zvedá opona a vidíme celou krásu údolí - Cho La, Everest, Nuptse, Pumori. Teď se směju já - když chci vidět v Alpách vrcholy hor, tak se opravdu nemusím tolik zaklánět. Tady jsou ty úhly pohledu zcela jiné.
Kdo nevěří, že je v Himaláji a zdají se mu hory nízké, může si dát cvičně sprint na 100 metrů - stačí po rovině. Po 20 metrech běhu, kdy plíce odmítají dál dýchat, pochopí každý, že není v Krkonoších…
Odpoledne jdeme na "vycházku" do Everest Base Campu. Cesta je těžká, dlouhá a únavná, vede po moréně a po ledovci. Base Camp mě překvapil - není zde metr rovného prostoru, stany jsou postaveny na plošinkách, které vyčnívají z okolního prostoru. Stanů je tady tak 200. Hned za nimi začíná ledopád - to je také místo, kde se startuje maratón. Všude okolo jsou obrovské balvany vratce stojící na úzkých ledových nožkách. Až led trochu odtaje a ještě se ztenčí, balvan spadne. Je jich tu stovky, musí se na ně dávat pozor. Ve výpravě máme také sympaťáka Stephana - lékaře z Anglie. Ten se dívá na kameny zvlášť nedůvěřivě. Uklidňuji ho tím, že v případě pádu balvanu na někoho z nás to bude definitivní, dotyčný už jistě od něj nebude potřebovat lékařské ošetření.
Do Base Camp jsem šla ještě jednou - z celou výpravou dva dny před závodem kvůli aklimatizaci. Z dvou dnů na tomto místě jsem měla obavy už doma - co tady budu dělat?? Taky mám stan na kuří noze a jsem ráda, že k němu vůbec trefím, orientace v B.C. je těžká, není tu žádný výrazný bod a většina stanů má stejnou žlutooranžovou barvu. Obloha je tmavě modrá, slunce pálí jak ďas, i přes sluneční brýle mě pálí oči. Je to sice škoda opustit to božské panorama bez jediného mráčku, ale lezu do stanu a užívám si teplíčka, snažím si ho "schovat do zásoby". Odpoledne přijdou mraky a bude zima. Dlouho ležet nevydržím, lezu zase ven a zvažuji "trénink" první části závodní tratě. Nakonec opravdu vyrážím po trase a B.C. nechávám za zády. Přemýšlím o pitném režimu - camel bag jsem nechala doma, teď toho trochu lituji, při zdejším suchém vzduchu se musí pít mnohem častěji. Na trati jsou občerstvovací stanice pouze s vodou a to až od 10. kilometru. Schovám si tedy láhev s vodou mezi kameny ještě na ledovci. Snažím se to místo označit a zapamatovat (zdařilo se, vodu jsem při závodě našla). Blíží se večer, je velká zima, oblékám vše co mám. Někteří kolegové mají na sobě 2 péřové bundy. Já musím vystačit s péřovou vestou - a taky přežívám. Stejně jdu brzy spát, nohy si ohřívám od lahve s horkou vodou. Je teplá ještě ráno. Spím dobře, na rozdíl od jiných. Ráno se mě kluk z Holandska ptá, jak se mi spalo. Stvořím anglickou větu, že jako doma v mé vlastní posteli. Když se podívám na jeho kruhy pod očima ve žlutozeleném obličeji, zjišťuji že ne všichni se vyspali jako já. Podobně dobře spím i noc před startem - ten je 29. 5. 2008 v 7 hodin ráno.
Budíček je v 5 hodin, vylézám ze stanu, je sice světlo, zato ale ukrutná zima. Trochu, ale opravdu jen trochu mě rozehřívá čaj. Potíž je v tom, že na malém kousku nerovného ledovce snídá přibližně 140 lidí, balí si ze stanů své věci a přitom všem se snaží zůstat co nejdéle co nejvíce oblečeni. Ke startu je přihlášeno 136 lidí, z toho 48 cizinců ze 16 zemí. Špičky hor už zlatí slunce, ale k nám do kempu to má ještě proklatě daleko. Očima přitahujeme sluneční paprsky. Do startu zbývá pár minut, všichni najednou se na tom miniprostoru svlékají a hledají své tašky na odložení toho posledního kousku teplého oblečení. Odevzdaně stojím a vzpomínám na Vassův běh - tam se stojí na startu i dvě hodiny (ale v péřovce, odporuje mé horší já, ale v mínus třiceti, kontruje moje drsnější polovina). Budoucí vítěz v kategorii cizinců je stále ve spacáku, pak přibíhají dva Šerpové, pomáhají mu s oblečením a balí zavazadlo. Ani mu nezávidím, jistě mnohokrát mrznul všude možně, než se stal v Japonsku profesionálním běžcem a dnešním favoritem. Do kempu konečně došly první ranní sluneční paprsky a byly přivítány bouřlivým pokřikem. Moc si to ale neužíváme, najednou je odstartováno - je 6.50h. Musím se smát, připomíná mi to start Velké pardubické, koně chodí a chodí a najednou se vystřelí a je to. Tady je to podobné, o dřívějším startu asi věděli jen místní horští borci, někteří naši se ještě hrabou ze stanu! A že jsou zdejší Šerpové opravdu borci, viděla jsem je při tréninku - co krok to skok, co skok, to dva metry! S těmi nemůže nikdo jiný měřit, tipuji rozdíl v čase prvního Šerpy a prvního cizince na 2 hodiny. Přestavte si českou kozu, sice dobře živenou, ale na české louce na pastvě. Zkuste ji nechat závodit v Tatrách s kamzíkem -
tak to je rozdíl v běhu Šerpů a těch ostatních, kteří se zde nenarodili.
Vybíhám po kluzkém kamenitém ledovci ve výšce 5 364 m n. m. - terén je k běhu opravdu velmi, velmi nevhodný, častěji se opatrně schází, než běží, do kopců je nejlepší "vychvátat". Já už jsem starší paní, hlavně z kopce musím opravdu opatrně, cílem je doběhnout především ve zdraví. Cesta mi překvapivě rychle ubíhá, přece jen je vidět, že to tady znám, většinu trasy jsem prošla či proběhla nejméně dvakrát. Také nemám problémy s orientací, vím kam běžet (to někteří nevědí) a co bude za profil v dalších minutách, přestože před sebou nikoho nevidím. Jednotlivé vesnice, kde jsme kempovali při treku, nechávám za sebou - Gorak Shep, Lobuche, Dingboche, Pangboche, Deboche. Také mám oproti zbylým cizincům psychickou výhodu. Já se tu cítím výborně, miluji tuto zemi i s těmi šutry pod nohama, s nosiči, kterým uhýbám, s jaky na cestě, které musím obíhat. Ano, miluji tuto zemi, říkám si, když se škrábu do prudkých kopců od řeky zpátky na hřeben Namche Bazaru. Ano, zvládnu to, nezastavím, naopak chvíli popoběhnu. Už vidím prvního soupeře před sebou, výborně, je to sice domorodec, ale bude můj, chce to jen čas. Fuj, zkracuje si cestičky v seběhu - proč myslíš, že je tady ta cesta??? Navíc neobchází stupy zleva - ten dlouho nevydrží. Už si sedl, no, kopec je to pořádný, ale já ti nebudu dělat společnost, já běžím dál. A další, no vida, dokonce Australan z naší výpravy, už ho mám za zády. Stoupám a stoupám, už by to mohlo končit. Každý kopec má svůj konec - to je jisté. Krásné je, že to funguje na celém světě! Výjimečně je kousek rovné cesty, jinak samé kameny malé i velké, občas srovnané do schodů. Už bude to místo, kde se sejdu s Liborem. Sláva, sedí tady, je na něj spoleh, moje skvělá podpora. Chvíli si ve stoupání povídáme - není to moc dobrý nápad, ale dobře to utíká.
Před 10 dny jsem si tuhle cestu trénovala, už probíhám poslední vesnicí, předbíhám další soupeře, už vidím vrchol posledního stoupání, teď už jen seběh do cíle - je to něco jako seběh z hromady štěrku a kamení - dobrý závěr. Spěchám, chci to stihnout do 8 hodin. Již dnes podruhé na mě turisté pokřikují česky - úžasný pocit, dobře vím, že je na mě "poštval" Libor. Je to moc příjemné slyšet milá slova v češtině. Ze smluveného místa beru velkou českou vlajku a nacvičenou cestou mažu do cíle v Namche Bazaru ve výšce 3 440 m n.m. Čeká mě lehké stoupání do cíle. Jo, štěstí přeje připraveným, dávala jsem si hodně záležet, abych nezabloudila v poslední nepřehledné vesnici a abych ten úplně poslední kopec do cíle vyběhla. Poslední modlitební kámen oběhnutý zleva, kolik jich dnes bylo… a už jsem v cíli. Čas 7:56:30 - stihla jsem to do 8 hodin. Na tomto maratónu, který je vlastně z kopce, jsem naměřila celkové převýšení do kopce 1 200 metrů! Všichni tleskají a gratulují, mě je trochu smutno, že už je po všem. Taky mě překvapuje, jak málo cizinců je v cíli - doběhla jsem ze 48 členné party cizinců na 12. místě jako 2. žena. Celkově jsem ze 136 startujících obsadila 86. místo - na to jsem hrdá, předběhla jsem i některé místní běžce. V cílovém prostoru si na sluníčku užívám pohody, jdeme naproti dalším běžcům. Nic mě nebolí (a už tuším, že ani nebude), vychutnávám atmosféru a žasnu nad medailí, která je prokazatelně vyrobena pro rok 2008 a vypadá jako kdyby jí někdo již 5 let nosil…. Inu, výrobní tajemství, udělat lesklou placku bez flíčku, to umí každý, ale udělat ji tak, aby byla hned stará, to umí jen tady. Také dostáváme červené teplákové soupravy, aby nám nebyla zima (nemáme zde žádná zavazadla) - vypadáme jako výprava sovětských soudruhů na Kremelském náměstí.
Zato se po doběhu snadno poznáme, celá vesnice hned ví kdo běžel.
Opět dobré spaní, ráno si připadám odpočatá. Že bych zase někam běžela? Záhy zjišťuji, že dojít z Namche Bazaru do Lukly na letiště nebude vůbec legrace. I když se cítím dobře, je to daleko a přece jen je znát únava, která se stupňuje. Jdeme už 7 hodin. Pořád mám ráda tuto zemi, ty kopce nemohou za to, že zrovna já už toho mám dost, pořád je tady krásně. Jistě znáte ten pocit, kdy už člověk nemůže a má vztek na celý svět, všechno je špatně, je nevrlý a protivný. I já to znám, ale tady tento nepříjemný pocit nemám. Už vidím bránu do Lukly, nádhera, vidím sama sebe jak tady jdu před 14 dny, nevím, co mě čeká a doufám, že až půjdu zpět, bude mi dobře. Ano, hlásím, je mi dobře, jen si musím odpočinout. Nevím jak ve tváři (nebudu přehnaný optimista), ale v duši se usmívám. Za 16 dní jsme na treku každý nachodili 90 hodin (kilometry tady nejsou měřítkem) s celkovým převýšením 12 000 metrů. V ranních trénincích jsem pak přidala dalších 2 600 metrů převýšení. Pohled na letiště mi připomíná, že už zítra budu pryč. Vůbec se netěším. Měla jsem se tady úžasně, naši průvodci se skvěle starali. Zbylí účastníci si úžasné péče většinou nevážili, častým tématem hovoru byla hot shower (teplá sprcha) a civilizovaná toaleta, Coca Cola, jídlo bez rýže a pivo. Tuhle mě zaskočili otázkou, co mi tady (tj. v divočině, mimo civilizaci) nejvíc chybí. Výjimečně nehledám anglická slovíčka, ale odpověď - co mi chybí? Nic !
31. 5. jsem zpátky v Káthmandú - je tu velký provoz a hodně lidí, ale také má své kouzlo. Procházíme krámky s vonnými tyčinkami a čaji, orientálními látkami, šperky z polodrahokamů. Navštěvujeme náměstí s chrámy o čtyřech či pěti pagodách, sledují nás Buddhovy oči. Vychutnáváme atmosféru na střeše domu v kavárně, pozorujeme ruch dole na historickém Hannumann Square v Patánu. Další den vyrážíme do nádherného historického Bakhtaphuru - panuje tady trochu středověk. Snopy obilí se suší na slunci, hrnčíř ručně roztáčí primitivní kruh. Zastavuji se a žasnu, co 5 minut to váza, jedna jako druhá, celá armáda se jich suší na slunci. Dalších 5 minut - a máme tu další k nerozeznání podobnou těm ostatním. Obdivuji zručnost a rychlost hrnčíře, to jsou ta léta praxe, dělá to jistě celý život. Jestlipak by taky uměl vyplnit daňové přiznání? Asi ne, no rozejdeme se s tím, že každý umíme něco.
Poslední noc v luxusním hotelu, rozlučková party, ráno koupel v místním bazénu. A balím - dvě dřevěné masky, jsou tak staré, že se skoro rozpadají, je v nich historie, kus života místních lidí. Zvonec z jaka - jaký asi byl - chodil také do Base Campu? Korálky z kamínků - paní mi je vlastnoručně navlékla přímo přede mnou - to je model jen pro mě, naprostý originál. Modlitební praporky, zvonečky a tyčinky - ty mi budou doma připomínat Nepál, akorát bude chybět ten vítr a smíšená vůně hor, nosičů, jaků, kouře a rýže s chilli. Taky bude chybět tmavě modré nebe, spalující slunce a hory, které lze vidět jen tady a jen v záklonu.
Už vím, proč je mi tady tak dobře, proč mi chutná dhal bát (tradiční obyčejné jídlo místních lidí), proč se mi dobře dýchá i ve výškách, proč mi nechybí civilizace a nemám výškovou nemoc, proč se sem ráda vracím. Asi jsem se tady v minulém životě narodila. Buddhovy oči se na mě významně dívají, že by Buddha o tom něco věděl ….. ?
hlavní strana
Brzy si uvědomuji, že sice uvidím Nepál, ale nejedu tam na obyčejný trek, natož na rekreaci. Začíná usilovný trénink a to především v terénu a za každého počasí. Běžkaři v Jizerkách se asi hodně divili, když vyráželi ráno do hor a já jsem už běžela zpátky z ranního tréninku. To mi hodně pomohlo, běh ve sněhu, za mrazu, někdy za deště, prostě každý víkend brzy ráno ještě před lyžařskou túrou. Po zimě běhám dál, kopce, terén, v zimě, dešti, vedru. Je 11. května 2008, zítra odlétám, ale dnes ještě musím stihnout Pražský maratón. Mám čestnou funkci vodiče, tj. člověka, který určuje tempo na předem stanovený čas 4.15 hod. Nikdy bych nevěřila, jak je to těžké běžet přesně na čas. No nic, v letadle bude čas na odpočinek. 
Vybíhám po kluzkém kamenitém ledovci ve výšce 5 364 m n. m. - terén je k běhu opravdu velmi, velmi nevhodný, častěji se opatrně schází, než běží, do kopců je nejlepší "vychvátat". Já už jsem starší paní, hlavně z kopce musím opravdu opatrně, cílem je doběhnout především ve zdraví. Cesta mi překvapivě rychle ubíhá, přece jen je vidět, že to tady znám, většinu trasy jsem prošla či proběhla nejméně dvakrát. Také nemám problémy s orientací, vím kam běžet (to někteří nevědí) a co bude za profil v dalších minutách, přestože před sebou nikoho nevidím. Jednotlivé vesnice, kde jsme kempovali při treku, nechávám za sebou - Gorak Shep, Lobuche, Dingboche, Pangboche, Deboche. Také mám oproti zbylým cizincům psychickou výhodu. Já se tu cítím výborně, miluji tuto zemi i s těmi šutry pod nohama, s nosiči, kterým uhýbám, s jaky na cestě, které musím obíhat. Ano, miluji tuto zemi, říkám si, když se škrábu do prudkých kopců od řeky zpátky na hřeben Namche Bazaru. Ano, zvládnu to, nezastavím, naopak chvíli popoběhnu. Už vidím prvního soupeře před sebou, výborně, je to sice domorodec, ale bude můj, chce to jen čas. Fuj, zkracuje si cestičky v seběhu - proč myslíš, že je tady ta cesta??? Navíc neobchází stupy zleva - ten dlouho nevydrží. Už si sedl, no, kopec je to pořádný, ale já ti nebudu dělat společnost, já běžím dál. A další, no vida, dokonce Australan z naší výpravy, už ho mám za zády. Stoupám a stoupám, už by to mohlo končit. Každý kopec má svůj konec - to je jisté. Krásné je, že to funguje na celém světě! Výjimečně je kousek rovné cesty, jinak samé kameny malé i velké, občas srovnané do schodů. Už bude to místo, kde se sejdu s Liborem. Sláva, sedí tady, je na něj spoleh, moje skvělá podpora. Chvíli si ve stoupání povídáme - není to moc dobrý nápad, ale dobře to utíká.
Před 10 dny jsem si tuhle cestu trénovala, už probíhám poslední vesnicí, předbíhám další soupeře, už vidím vrchol posledního stoupání, teď už jen seběh do cíle - je to něco jako seběh z hromady štěrku a kamení - dobrý závěr. Spěchám, chci to stihnout do 8 hodin. Již dnes podruhé na mě turisté pokřikují česky - úžasný pocit, dobře vím, že je na mě "poštval" Libor. Je to moc příjemné slyšet milá slova v češtině. Ze smluveného místa beru velkou českou vlajku a nacvičenou cestou mažu do cíle v Namche Bazaru ve výšce 3 440 m n.m. Čeká mě lehké stoupání do cíle. Jo, štěstí přeje připraveným, dávala jsem si hodně záležet, abych nezabloudila v poslední nepřehledné vesnici a abych ten úplně poslední kopec do cíle vyběhla. Poslední modlitební kámen oběhnutý zleva, kolik jich dnes bylo… a už jsem v cíli. Čas 7:56:30 - stihla jsem to do 8 hodin. Na tomto maratónu, který je vlastně z kopce, jsem naměřila celkové převýšení do kopce 1 200 metrů! Všichni tleskají a gratulují, mě je trochu smutno, že už je po všem. Taky mě překvapuje, jak málo cizinců je v cíli - doběhla jsem ze 48 členné party cizinců na 12. místě jako 2. žena. Celkově jsem ze 136 startujících obsadila 86. místo - na to jsem hrdá, předběhla jsem i některé místní běžce. V cílovém prostoru si na sluníčku užívám pohody, jdeme naproti dalším běžcům. Nic mě nebolí (a už tuším, že ani nebude), vychutnávám atmosféru a žasnu nad medailí, která je prokazatelně vyrobena pro rok 2008 a vypadá jako kdyby jí někdo již 5 let nosil…. Inu, výrobní tajemství, udělat lesklou placku bez flíčku, to umí každý, ale udělat ji tak, aby byla hned stará, to umí jen tady. Také dostáváme červené teplákové soupravy, aby nám nebyla zima (nemáme zde žádná zavazadla) - vypadáme jako výprava sovětských soudruhů na Kremelském náměstí.
Zato se po doběhu snadno poznáme, celá vesnice hned ví kdo běžel.