TRANSALPINE RUN
2008
Transalpine Run - aniž jsem věděla, jaký je to závod, bylo mi jasné, že je velký (asi jako TRANSsibiřská magistrála nebo TRANSamerická dálnice) a že vede přes Alpy. Chvíli jsem se opájela představou účasti a poté jsem pro myšlenku tohoto závodu získala svého manžela Libora, který slíbil, že pojede se mnou (to je vždycky poloviční vítězství). Dalším členem podpory byl náš syn Ondra. Na závod samotný jsem si ale musela sehnat člena do dvojice - Tomáše Dittricha, který hned souhlasil a nemusela jsem ho přemlouvat. Následovaly administrativní formality (ještě že mám Libora) a také placení nemalého obnosu peněz. Byl konec roku 2007 a já jsem se těšila.
Bylo mi jasné, že bez přípravy to nepůjde, že běžet 8 dní po sobě bude náročné. Postupně jsem získávala k závodu respekt. Začala jsem tréninkem na Everest marathon a také úspěšným absolvováním tohoto závodu. Poté jsem strávila týden v Alpách na kole a lezením (ráno před cykloetapami či túrou jsem chodila běhat do Dolomitských sedel). Návazně jsem běžela Zermatt marathon a hned po něm jsem navázala 4 etapy Moravského ultramarathonu. Na přelomu července a srpna jsem si udělala týden volno a 8 dní po sobě jsem trénovala s batohem na zádech v Jizerkách a v Krkonoších (240 km a 5 500 m převýšení). Bylo obrovské vedro (v předpovědi počasí hlásili BIO 3) - to se mi hodilo, čím horší podmínky v tréninku, tím lépe. Asi v této době se upřesnily propozice závodu, dosud jsem se připravovala podle propozic závodu v roce 2007 s tím, že se to "přece nemůže moc lišit". Lišilo - prodloužení o 60 km a do výšky skoro o 2 000 m, přidali také den navíc. Hlásila jsem se na poněkud jiný závod…. No, teď s tím nic neudělám, jen se o hodně víc bojím. Následně byly vydány profily trati a limity, které se musí stíhat. Zděsila jsem se, propočítávám rychlosti a opatrně sonduji u svého muže, jak unese, když ze závodu po 2 dnech vypadnu. Závěrečným bodem tréninkového programu byla účast na Lipské stovce 2 týdny před odjezdem. Odjíždím s vědomím, že ať to dopadne jakkoliv, udělala jsem pro to maximum.
Vyjíždíme v noci z Liberce, vyzvedáváme Tomáše v Žebráku a svištíme do Ruhpoldingu. Náš team Barking Tomcats (neboli Štěkající kocouři) byl bez problémů zaregistrován, fasujeme tašky na věci, které nám budou převážet ze startu do cíle každé etapy a ubytováváme se v tělocvičně na karimatkách na zemi. Tak je to ostatně každý další den, asi tak 350 lidí bydlí najednou na zemi se všemi věcmi, botami, batohy, hůlkami a tak. Někdy jsme doslova hlava na hlavě, někdy je trochu víc místa než na šířku jedné karimatky. Možná někdo řekne - to tedy nic moc, ale patří to k věci, mám ráda své spoluběžce, tu změť věcí (každá maličkost je pro někoho podstatná - jinak by si ji nebral), nasávám atmosféru, směs masážních emulzí, mokrých ručníků a umytých či dosud neumytých lidí - prostě mi to nevadí (stokrát jsem spala mnohem hůře).
První den, první ráno panuje obecná nervozita, přestože start je až v 11 hodin. Už v 7 hodin ráno jsou někteří sbaleni s batohem na zádech a čekají - já se sotva v půl osmé hrabu ze spacáku. Nezbytné zahajovací formality na náměstí osvětluje předpolední slunce, je docela vedro. Všichni stojí před startovní bránou a je na nich vidět, jak se těší. Já vlastně nevím, hlavně už chci být na trati. Dnes je to prý lehké. Začátek ano - rovina, štěrková cyklostezka, moji kluci jedou po trati na kole a fandí. To jim zůstane až do konce závodu, průběžně je většina lidí zdraví, už druhý den všichni (z asi 30 zemí světa) vědí, jak vypadá česká vlajka - a to i země jako Venezuela, která ani nehraje hokej. Možná v běžném životě to tak nevyzní, ale na závodech mám pro naši vlajku slabost, když se vydrásám na kopec a tam vlají české barvy (žádná jiná vlajka tam není), vždycky mě to posílí, vždycky si říkám, že to dobře dopadne. Když jsem kdysi běžela první horský marathon a Alpách, oblékla jsem triko z české vlajky, protože - v těchto barvách se přece nevzdává… Dobíháme kolem jezera, je mi dobře. V tělocvičně na zemi čtu první stránky knihy Alexandra Solženicyna - Souostroví Gulag.
Této etapy se děsím už měsíc předem. Nikdy jsem nestoupala na jeden
zátah víc než 2 000 metrů, dnes je to ještě výš. Start je v 7 ráno - to si říkáte,
konečně rozumný čas pro běh, to musíelo být příjemné. No, snídaně je v 5 hodin, v 6 hodin musíte mít odevzdanou tašku, tudíž od 4 hodin chodí všichni
postupně na záchod, aby se na ně dostalo, v půl páté se regulerně vstává, někteří ještě dříve. A pak si užijete ten pohodový start v 7 hodin. Horší je to,
že v 18 hodin se zavírá cíl, kdo to nestihne, má maximální čas (to nevím kolik je, ale rozhodně o to nestojím). A ještě před tím musíte stihnout časové
limity na kontrolách - dnes jsou 3. Podle předběžných výpočtů pro nás není možné ten třetí stihnout. Ale to je ještě daleko, na prvním rovinatém úseku
spěcháme - to vždycky, musí se udělat rezerva na další časové limity. Pak je první kopec s převýšením 900 metrů (to jsme teprve ve třetině dnešního
stoupání). Všichni nás předcházejí, no co se dá dělat. Na vršku se chci rozběhnout dolů - no to se řekne, ale poručte to nohám, které třeba 3 hodiny
stoupaly a mají toho dost. Po 10 zoufalých krocích to ale jde a po dalších 100 metrech mám co dělat, abych si sedla. Ovládla mě naprostá ztráta energie,
ještě krok a bylo by pozdě zastavovat. Jsem zmatená, protože to neznám. Tahám gely a jakési tyčinky a doufám, že zaberou. Pocit střídá pocit. Po půl
minutě je mi mnohem lépe. Mám pocit auta u benzínové pumpy. Každou vteřinou se do mě vlévá životadárná síla. Super, už se zase můžu pohybovat.
Dnes mě to potká ještě jednou, ale jsem už poučené auto a vím, že doplnit nádrže je třeba hned a na nic nečekat (občerstvovací stanice za 500 metrů je
mi v tuto chvíli na nic). A tak válčím, nahoru, dolů, nahoru, dolů a pak dolů, dolů, ještě dolů a hlavně hodně prudce dolů (asi tak 1 200 výškových metrů)
a po špatné cestě. Stehenní svaly mají dost, ale tělo je šikovné, přece nepadne na hubu, když se nebrzdí svaly na stehnech (což je obvyklé a jsou na to
stavěné), tak se musí jinak. Výsledek je špatný, palce u nohy to asi odnesou. Na bolístky není čas, prostě běž, nebo nestihneš limit a máš maximální čas.
Snad poprvé v životě míjím svoje kluky bez úsměvu se staženým obličejem bolestí a bez jediného slova či gesta (poté si to vyčítám a omlouvám se).
Cílový limit jsme stihli o 7 minut!!! Následky byly ale fatální a provázely mě po zbytek závodu. Moje nehty na palcích vylezly z lůžek, no hrůza. Večer
čtu Gulag, zvláště po kapitole o vyšetřování se stydím se za svoji malou bolest. Navíc, já můžu zítra běžet, to oni ne… A taky můžu spát, oni nespali týdny…
Dnes máme odpočívat - běžíme jen málo kilometrů s malým převýšením, vlastně je to jeden velký kopec Z dálky vypadá vrchol jako namibijská duna - pořád to není ten pravý, za obzorem je další a další. A na tom posledním vlaje česká vlajka, stejně jako před dvěma lety na opravdové pouštní duně. Krásně se mi stoupá, je to najednou jen kousíček. Moji kluci na vrcholku povzbuzují koho vidí. Z legrace jim nadávám, že nám motivují naše soupeře. V tělocvičně řeším složitý logistický úkol, jak si lehnout jen jednou a definitivně, abych nemusela několikrát vstávat kvůli vybalení a zabalení věcí, namazání nohou, podání baterky a knížky atd. Zdánlivá maličkost, ale zkuste si opakovaně lehnout (ne na postel - to je jednoduché), ale na zem, když bolí svaly na stehnech a nemůžete použít kolena a nesmíte se dotknout palců na nohou...
Musím říci, že se trochu adaptuji, ráno bolí svaly méně (a se vzrůstající námahou to bude se svaly ještě lepší a lepší, což je jedna z věcí,
které
nepochopím). Lepím oteklé zhnisané palce čím to jde, cestou to různě vymačkávám a myslím na vyšetřovací metody v Ljubjance. Až dojdou, můžu
ještě analyzovat metody v Suchovce… Stoupáme okolo ledovce velmi prudce do sedla po kamenech. To by mi šlo, ale poslední limit je bohužel po seběhu ze sedla.
Nechci ani domyslet, jak mě to bude bolet - vzpomínám na to nejhorší z vyšetřovacích cel… Opouštíme Rakousko a běžíme do Itálie. Severní Itálie je země, kde bych mohla
žít. Miluji zelené pesto, bílé těstoviny, červená rajčata (to jsou i barvy italské vlajky), červené víno, opálené Italy a Dolomity, nádherné věže z bílého vápence. Tak v Dolomitech
ještě nejsme, ale v té zemi ano - právě teď, na vrcholu kopce vede hranice. Pěkně tady fučí, jsme ve výšce 2 600 m. Limit je ztracen, kontrola je zhruba 4 km vzdálená a hlavně
o 800 metrů níže, máme snad 30 minut a před sebou prudkou cestu z kamenných schodů. Z ničeho nic se rozbíhám - a jde to, jde to! ještě lépe a ještě lépe. Nechápu to, správně
jsem se měla plazit rychlostí 2 km v hodině. Odhazuji hůlky a mastím dolů co to jde, bolest nebolest. Pod námi je plošina - tam bude kontrola. Není. Na konci pláně to bude, u té
chaty. Není. Ještě jeden seběh, pořád makáme, běžíme i do kopce, zase výhled za roh - a zase nic (ale někde ta kontrola být musí). Už ji vidíme, potřebujeme 2 minuty, ale ty
už nemáme. Měřič času se netváří, že by se něco dělo. Ptám se, zda máme limit. ANO, prodloužili ho o 30 minut. Do cíle přibíháme za 8 hodin - naprostý zázrak, ráno jsem si
myslela, že nemůžu stihnout čas 11 hodin. Ani naše podpora s tím nepočítala, naháníme je do cíle přes SMS. Navštěvuji lékaře, zouvám botu a sama zírám. Taky se mu to nelíbí,
přináší vrtačku, to se zase nelíbí mě. Vrtání nehtů je asi jako vrtání zubů. Už vím, co vidí zubař, když vrtá zhnisaný zub. Podrobností vás ušetřím. Končím s ovázanýma nohama,
do boty se rozhodně nevejdu. Šprýmař zdravotník mi podává nůžky, jako že mám tu botu rozstříhnout - no na co bych ji také zítra potřebovala? Sprchuji se na židli s nohama
v igelitových pytlících. To jsem už zažila, když mi maminka jako malé holce načerno
koupila kozačky v NDR a vezla jsem je přes hranice na nohách. Celníci to poznali, pěkně mě zuli a dali mi na nohy ty igelity. Dnes to při předvánočním nákupu nezažijete…
Právě dnes se to láme, už jsme za polovinou, i limity byly dnes v pohodě. Přicházejí povzbuzující SMS, všem moc a moc děkuji, OPRAVDU to hodně pomáhá. I s knihou jsem pokročila k pasážím, kdy byli vyšetřovaní už umístěni do cel - popisují to jako ráj proti tomu, co bylo předtím. I já si tak dnes připadám. Čekám, co bude v dalším dějství, to ví ale jen Solženicyn…
Těším se, je to vlastně jen jeden, zato hodně dlouhý kopec s vrcholem 2 800 metrů. Výstup je dlouhý 15 kilometrů. Postupně tady docházím k závěru, že každý kopec jednou skončí (to je osvědčené a spolehlivě fungující), ale každé údolí - to je horší, to končit nemusí a noří se hlouběji a hlouběji, až někam do pekla. V cíli se každý den fotíme a na prstech ukazujeme kolik etap máme za sebou. Už od momentu, kdy jsem toto denní focení vymyslela, jsem se opájela myšlenkou, že jednou na to budu potřebovat dvě ruce. Dnes je to na DVĚ ruce. Končím opět v péči lékařů, o ten piercing v nehtech se musí pečovat…
Odpadlo mnoho soupeřů, vlastně odpadávali už od první etapy, nejvíce ve třetí a odpadávají stále. Jsme tak blízko cíle.. Profil 7. etapy vypadá jako špičaté poprsí zpěvačky Madonny - dva příšerné kopce - každý s převýšením 1 200 metrů. Už je to trochu veselejší, na trati se známe, už vím, že na začátku stoupání mě všichni předejdou a na konci je zase předcházím já. Už jsme staří známí, někteří mi říkají jménem a zvláště při sebězích, kdy visím v hůlkách a skoro se plazím mě mnoho lidí povzbuzuje. Tleskají i turisté, i dědové na zahrádkách pokřikují italské Brava! Forsa, forsa! Ano, sílu - tu opravdu potřebuji. Italské fandění znám z lyžařských závodů, vždycky zabíralo. Nakonec došlo ke zkrácení trati o 7 km a 800 výškových metrů, protože ona část byla příliš "vzdušná a exponovaná". To mě docela mrzí, zavzpomínala bych na lezecké mládí. Už posedmé dobíhám na náměstí s českou vlajkou v ruce (to je klasika, držím ji od první etapy). Těším se do poslední etapy, ta je prostě poslední, co by se mi mohlo stát, to přece už musím dát. Spokojeně se v kempu sprchuji horkou vodou a odlepuji náplasti na nohou i se zbytky nehtu. Rvu ho zpátky do lůžka, sakra, to se mi musí stát zrovna, když se už vidím v cíli! Večer čtu transporty do Gulagu a stejně jako oni i já doufám, že zítřek přežiju.
Na startu je na všech zbylých (už skoro 60 dvojic z původních 232 je mimo hru) vidět, že jsou nabuzeni a chtějí být co nejdříve v cíli. Já mám ještě
soukromý cíl - dnes stoupáme k věžím Tre Cime di Lavaredo - na jednu z nich jsem před lety lezla a strávila jsem tam nedobrovolnou noc ve stěně.
Strašně se tam těším, vbíháme do Dolomit, bílé kameny, skalní věže, úžasné výhledy, známá místa (do této oblasti jezdím už 10 let). Prostě si myslím,
že mě čekají jen samá pozitiva a sociální jistoty, jen co uběhnu prvních otravných 10 km docela po rovině. Realita je ale jiná, časové limity jsou velmi,
velmi napnuté. Nějaký čas jsme ušetřili na první kontrole a stoupáme do kopce. K mému velkému údivu mi to dnes nejde. Ne, že by mi to jindy šlo
o třídu lépe, ale pocitově ano. Nějak divně se vleču a vůbec mi to neubíhá. Jeden Ještěd, druhý Ještěd, to jsem ale teprve v polovině stoupání. Kdy už
uvidím Cimy… Ani náhodou, následuje seběh, slet, volný pád, tak nějak mi to připadá. Doléhá na mě tíha všech 7 předchozích etap najednou. Sunu se s vypětím všech sil,
klopýtám přes kameny, hrůza, děs, bolest smíchanáí s beznadějí. Přede mnou zívá ne končící údolí - když to vypadá, že bude konec, čeká mě další patro. Úžasná bílá suť
mi dnes připomíná bílé peklo, bílý sníh, bílou Sibiř, průvod odsouzených pochodujích do lágru… Sakra, přece tady nezůstanu, hlava na to jde vědecky, ale tělo na vědu kašle,
vyvíjí rychlost tak 2 km za hodinu, vleče se, visí v hůlkách, ale přitom stále klesá a klesá. Určitě jsem poslední, nestihneme limit a ani ten další, to je ke vzteku v poslední
etapě. Konečně jsem na jakémsi dně údolí a začínáme stoupat. Sláva - jedna serpentina, druhá, další, jako na ledovci za lezeckých dob, klička za kličkou, metry přibývají,
sedlo se přibližuje. Je čas i dívat se kolem - ale Cimy pořád nikde. Ale už je to jasné, prostě budou, jen ta kontrola je ještě strašně daleko. Přecházím do běhu, ignoruji
řezavou bolest, namlouvám si, že mám v botě kamínky. Běžíme kolem věže, kterou jsem taky kdysi lezla, už je to jenom kilometr, máme 6 minut. Limit jsme stihli o 10 vteřin.
Dívám se na Cimu Grande, v té stěně jsme před lety trávili noc ve větrovce a tričku, bez spacáku a vody na plošince o šířce 50 cm. Celou noc jsme dělali dřepy, abychom
nezmrzli. Nemám se já dnes královsky…? Cpu se na občerstvovačce gely a oříšky, zapíjím jakýmsi energetickým nápojem a přemýšlím, proč si nemůžu do té minulosti trochu
té vody poslat. To máš z těch sci-fi, jdi do háje a koukej mazat do údolí, zdaleka nemáš vyhráno. Sestup je prudký, dlouhý a kamenitý - 900 výškových metrů na 6 kilometrech.
Ke konci bych se nejraději neviděla... Kousek před občerstvovačkou vykoukne česká vlajka, moji zlatí vědí kam si stoupnout, není to tak samozřejmé až sem vyjet na kole!
Zase je líp, dostanu dávku povzbuzení a uznání - a to je hodně důležité. S Ondym se plácáme do dlaní jak na volejbalu po získaném bodu. Od kontroly se cesta rovná a následuje
pohodových 6 km po jen mírně se svažující šotolince až do Sextenu. Běžím jako by nic, pochody smrti do lágru jsou minulostí.
Do cíle si beru VELKOU českou vlajku a užívám si doběh. Všude bouchají šampáňa, i my máme jedno - originál dovezené z Čech! Běžela jsem si pro něj 56 hodin a 57 minut.
Splnila jsem si sen přeběhnout Alpy, doběhnout z Německa do milovaných Dolomit. Nebylo to zadarmo, to ani náhodou, obětovala jsem hodně a hodně jsem získala. Naše dvojka je první českou dvojkou na tomto závodě a to, že jsme dokončili, nebylo vůbec samozřejmé. Posunula jsem si práh výdrže a bolesti o kousek dál, ne že by to bylo cílem, ale …. ještě to budu potřebovat. Jen nevím, co si příště vezmu jako další doplňkovou četbu, asi se naučím rusky, Solženicyn v originále musí být nepřekonatelný…
FOTOGALERIE