100 KM DEL SAHARA, aneb jak se běhá po Saharských dunách

Při zkoumání nabídek v některém z maratonských center kdesi ve světě mě zaujala fotka běžce v písečných dunách a internetová adresa www.100kmdelsahara.com. Po přípravách trvajících skoro rok jsem 11.3.2005 stála na startu vysněného závodu. Čekala mě terénní trasa tuniskou Saharou dlouhá přibližně 120 km z Chenini do oázy Ksar Ghilane, rozdělená do 5 etap ve čtyřech dnech. Společnost byla mezinárodní, nejvíce Italů (ti to také organizovali), Francouzi, Angličani, Španělé, Tunisané, Švýcaři, Holanďané a také dva Češi - já a můj skvělý manžel Libor jako můj doprovod. Úvod byl impozantní - v honosném hotelu na Djerbě s vybra - nou kuchyní, pak se odjíždí do jižního Tunisu, opravdu do pouště bez lidí, bez vody, do písku a horka. Bydlení se odbývalo v berberských stanech (žádný komfort, spí se po šesti na zemi na rohožích), stravování zajišťovali Italové 3x denně, voda byla na mytí z cisterny, na pití v lahvích (příděl na pití nebyl nijak omezen). Registrace je spojená s kontrolou věcí, které musí každý běžec nést celou dobu na zádech (balíček na přežití, železná rezerva jídla a pití, která se použije až když se člověk ztratí). Na start první etapy (standardní start je kolem 10.30 h) se postavilo 120 běžců a přibližně 20 chodců (ti neběží, ale skoro celou trasu jdou pěšky za stejných podmínek jako běžci). Na zádech mám v malém "camelu" něco kolem 3 litrů vody a spoustu dalších nezbytností (gely, povinnou výbavu, brýle…). Začátek je kamenitou pouští, s prudkým stoupáním, cestou necestou - 24 km (cestou jen jedna občerstvovačka). Cesta je dobře značená, organizátoři si dávají záležet, aby se jim nikdo neztratil, nikde se však nedozvíte, na kolikátém kilometru se nacházíte. Druhý den je kratší etapa - 20 km (jedna občerstvovačka), konec se však dobíhá v písečné bouři, takže odpočinek se moc nekoná. V táboře nás čekají pískem zaváté věci a částečně popadané stany a ještě noční etapa dlouhá 10 km. Třetí den se běží marathon - v Tunisu je dlouhý 46 km (to je nemilé, zjišťuji to bohužel až na konci). Běží se od obzoru k obzoru v horku, prachu, nerovném terénu a písku s pouze dvěma občerstvovacími stanicemi s datlemi a vodou. Tady se láme chleba, stojí to hodně sil. S mojí skvělou podporou a českou vlajkou v ruce dobíhám na 4. místě v ženách. "Nejlepší" nás ale čeká poslední čtvrtý den - 23 km dlouhý běh v nefalšovaných písečných dunách - naštěstí do oázy, která je poslední 3km vidět. Cestou je jedna (opravdu potřebná) občerstvovačka. Běh v hlubokém jemném písku po dunách nahoru a dolů za poledního slunce je zážitek patřící k těm horším, nepomůže nic, písek je skutečně úplně všude. Jela jsem do Tunisu s cílem absolvovat a přežít - jsem v cílové bráně oázy, s vlajkou, medailí, zouvám boty a zítra nemusím nikam běžet! Saharský písek mám doma, spolu s medailí, nádhernými fotkami profesionálních fotografů (fotí na každém rohu - a vědí kam si stoupnout) a vzpomínkami na náročný závod se skvělou italskou organizací (užila jsem si i závod, i každodenní úsměvy Italů). Jsem údajně první Češka (i Čech), která se tohoto závodu vůbec zúčastnila.