Antarctica marathon aneb cesta na konec světa

1. Díl - Suchozemec na lodi

Konce světa jsou různé. Určitě každý o nějakém konci světa ví, každý na nějakém stál. Proč ne, Země je kulatá, z jakého konce ji tedy vzít? Jsme zvyklí na "běžné" zobrazování světa na mapách - Asie vpravo na východě, Ameriky vlevo na západě, Antarktida, pokud je vůbec zobrazena, je dole. Už delší dobu si zvykám na jinou mapu, kde je zeměkoule braná "z podhledu", kde právě Antarktida tvoří střed a do kruhu kolem ní je naskládaná Jižní Amerika, Afrika a Austrálie. A právě do toho bodu, kterým je Antarktida nejblíže Ohňové zemi - tam se chystám, tam chci uběhnout 42 195 metrů. Sraz s ostatními účastníky zájezdu je 28. 2. 2010 v Buenos Aires, kde máme strávit dva dny. Jako vždy obhlížím soupeře (hlavně soupeřky) a většina z nich vypadá, že to musí vyhrát. Skupina čítá zhruba 110 lidí, z nichž 85 poběží maraton a 14 poběží půlmaraton. Zbytek jsou rodinné podpory na trati. Překvapuje mě, že 95% účastníků jsou Američané, oficiálně je zde zastoupeno 12 zemí, ale většina z nich jsou "bývalí" Španělé, Izraelci, Libanonci, Ukrajinci, Korejci nyní dlouhodobě žijící v USA. Evropu zastupují dva Němci, tři Francouzi a dva Češi - já a Libor. Hned na úvod dostáváme nálepku "děti bohatých rodičů", neboť přece není možné, aby si v Česku někdo na takovou akci mohl vydělat sám. Svoji základní a chatrnou angličtinou (zde jediný jednací jazyk) vysvětluji, že i v Česku umí lidé pracovat a nečekají co jim kdo dá. Z Buenos Aires odlétáme do Ushuaii - je to na samém konci Ohňové země, nejjižnější argentinské letiště. Tady se z velké cedule dozvídám, že opravdu jsem na konci světa. Je tu krásně, na obzoru vystupují zasněžené kopce, dokonce i svítí slunce, což je zde oslavováno jako věc docela výjimečná a ne dlouho trvající. Je konec léta, zatímco v Buenos Aires je ke třiceti stupňům, zdejší počasí je velmi podobné našemu březnovému na horách. V přístavu kotví naše loď Ljubov Orlova (ano, je ruského původu, i lodní posádku tvoří Rusové), na které máme strávit 10 nocí. S mírnými obavami suchozemce stoupám po schůdkách do 120 metrů dlouhé sedmipatrové lodi. Kajuta asi tak tři metry nad hladinou je příjemná, představovala jsem si jí menší, máme i okno, jsem nadšená. Vyplutí oslavujeme šampaňským na horní palubě. Klidná plavba kanálem se podobá projížďce po Vltavě, jen kulisy jsou mnohem lepší. Míjíme sluncem prozářený přístav, barevné domečky, zasněžené štíty hor patřící kouskem Chile a kouskem Argentině. Tak to se mi bude líbit, krásné výhledy, jen si příště vezmu na palubu mikinu, trochu foukalo… Večeře ve "Welcome" stylu dotváří slavnostní atmosféru na lodi, pánové se cpou pravým argentinským steakem, dámy decentně uzobávají lososa. Přes slavností pojetí večeře je naštěstí každému jedno co mám na sobě, ve svém sportovním oblečení se cítím skvěle. Po nácviku krizové situace, kdy je nutné se teple obléknout a vzít si záchranné vesty, usednout na záchranné čluny a bez čehokoliv opustit loď, chvíli přemýšlím, zda se to může doopravdy stát, nebo to na Titanicu jen tak předstírali. Představa skutečného nouzového vylodění se mi vůbec nelibí. Usínám kolébaná vlnami oceánu. Romantika jako ve filmu. Zítra máme plout Drakeovým průlivem kolem Hornova mysu, o tom jsem cosi slyšela… Budím se za tmy a někdo se mnou po posteli posunuje nahoru a dolů. Zmateně si sedám a rázem si připadám jako whisky v šejkru. Vstát a udělat pár kroků je obrovský problém. Právě jsme vpluli do Drakeova průlivu. Je šest ráno, budíček je v půl osmé, je nejvyšší čas odejit do posilovny. Na chodbě pochopím, proč je na lodi tolik madel a zábradlí. V miniposilovně usedám na rotoped a jsem moc ráda, že se něčeho mohu držet. Z okýnka vidím ven - tu nebe, tu zpěněné vlny a znovu, nahoru a dolů, nahoru a dolů. Po hodině slézám a beru do rukou činky, pro jistotu vleže. Ani tak to není nic jednoduchého, díky pohybům lodi dostává cvičení zcela jiný rozměr. Pilates cviky na rovnováhu dnes po zralé úvaze vynechávám. Už vím, jak chodí námořníci po palubě, už vím, co je to mít žaludek na vodě. Ke snídani se připotácí sotva polovina zelených obličejů. Skleničky a hrnečky jsou ve stojanech, všechno na napevno, ubrusy jsou mokré, aby po nich nic neklouzalo. Pochopila jsem význam věty "jedna ruka je vždy na lodi". Občas jsem ráda, že mám na držení obě dvě. Až později se dozvídám, že z dvanáctistupňové stupnice (dvanáctka je hurikán), kterou se klasifikuje vítr a tím i stav oceánu, jsme byli na trojce - gentle breeze, tedy takový džentlmenský vánek… Opravdu nechci vědět, jak vypadají ty další stupně. Po snídani následují přednášky o Antarktidě - o dobývání, o tučňácích, tuleních a velrybách, o chování turistů v Antarktidě, o ledovcích a krách, o geologii, taky o historii závodu a o tom, jak se chovat na člunu. Jde nám z toho hlava kolem, všechno v angličtině a k tomu neustálé houpání, nahoru, dolu, pokud si sednu jiným směrem, tak je změna - doprava a doleva a tak pořád. Sebemenší činnost je neuvěřitelně namáhavá - i sedět je problém, tělo neustále vyrovnává výkyvy. Většina "účastníků zájezdu" končí v horizontální poloze na posteli, což trochu pomáhá. Na palubě (už tam chodím v péřovce) fouká silný vítr, moře i nebe jsou šedé, občas prší, není nic vidět. Usínám lítajíc na posteli mezi čely válendy. Okénko kajuty zalévají zpěněné vlny, záclona se odklání od zdi o půl metru. Nahoru, dolů, nahoru, dolů. Romantika… Ráno je moudřejší večera, říkám si druhý den ráno v posilovně na rotopedu, opět ráda, že se něčeho pevného držím. Je mi lépe, u snídaně zjišťuji, že i ostatní pro dnešek použili méně zelený odstín pudru. Dnes se dozvíme, jak se vlastně budeme dostávat na břeh. Moje představa, že loď zastaví u břehu, spustí se schůdky a my vystoupíme, je velmi naivní. Vyloďování probíhá na gumových nafukovacích člunech - Zodiacích. Loď zastaví v zálivu a pokud je moře klidné a kapitán to povolí, nastupují lidi po 8 - 10 do jednoho člunu, který řídí člen posádky. Na břehu se vystoupí a stejným způsobem se zase všichni vrací na loď. Zatím to umíme teoreticky - teple a hlavně nepromokavě se obléci, nezapomenout na holiny (fasované na lodi), na záchrannou vestu, všechno vodotěsně zabalit a může se jet. Tedy ještě ne, ještě musí proběhnout jedna procedura, jejímuž anglickému popisu z počátku nerozuměli ani rodilí mluvčí. Jde o "vacuuming", česky luxování. Každý si přinese věci, ve kterých se hodlá vylodit včetně batohu a pod přísným dozorem řidiče Zodiaku si je obyčejným vysavačem vyluxuje. Ale pořádně! Hlavně kapuce a kapsy bundy, všechny záhyby a síťky v batohu, taky boty, rukavice, čepici, přece byste nám sem nenosili třeba americké vši nebo české drobky z housky… Zíráme, ale luxujeme. Další atrakcí je mytí bot. Dostaneme záchodové štětky a na palubě za celkem slušného sněžení drhneme běžecké boty. Že je máte čisté? Nesmysl. Neústupnou kontrolou řidiče Zodiacu neprojde sebemenší kamínek v podrážce, kousíček blátíčka, nedej bože asfaltu. A že mají všichni sebou krosové boty a v těch se zrovna neběhá v hale, tak pečlivě šroubováčkem nebo nehtem vybírají kamínky jeden po druhém. Já mám boty ze zimního tréninku na sněhu docela čisté, ale Libor doluje z podrážek svých krosek saharský a namibijský písek spolu s nepálskými šutry a libereckým asfaltem - půlmaratoncům ty boty prostě vydrží mnohem více sezon… A tak se poučení, vyluxovaní, s mikrobiologicky prověřenými podrážkami bot těšíme na první vylodění. Bohužel, moře není klidné podle představ kapitána a výsadek se ruší. Jsme zklamaní, už zítra se běží závod a my jsme ještě nebyli ani ve člunu, o břehu nemluvě! Nemáme žádnou zkušenost, jaká bude zima, jaký bude povrch, natož abychom se nějak rozhýbali. Naše doteď úžasná loď se mění pozvolna ve vězení. Teprve později pochopíme, že každé vylodění je malý zázrak, štěstí, že se to vůbec povedlo a musíme být vděční za každou minutu, kterou můžeme strávít na břehu tohoto úžasného kontinentu. Před večeří se scházíme na předstartovním breefingu, kde se dozvídáme, že se se závodem na zítřek počítá, ale nic není jisté, uvidí se ráno. Na pasta party si užívám skvělé italské kuchyně. Poprvé si ale připouštím i to, že vůbec nemusíme odstartovat, že se závod může odkládat a dokonce i zrušit a že se může zrušit i v průběhu závodu, pokud se zhorší podmínky na moři. Najednou je nepodstatné co si vezmu na sebe, jestli bude pršet nebo sněžit, jaká bude trať a že to bude asi těžké a že jsem naposledy běhala před týdnem a že nevím, zda dám časový limit. Podstatné je jediné - aby se závod vůbec mohl konat. Všichni na lodi musí poslouchat kapitána, to ví přece každý. Ale i kapitán musí poslouchat přírodu, jen ta je tady zcela bez diskusí nejvyšším šéfem. I dál bude řídit naše kroky, rozhodne o tom, co se bude dít v dalších dnech a hodinách.

2. Díl - Antarctica marathon

Na úvod je nutno vysvětlit plný název závodu, který zni Antarctica marathon - The Last Marathon - tedy poslední maraton. Trochu mě to děsí, jestli tohle má být můj poslední v životě, může to znamenat buď, že zítra umřu, nebo že už nikdy nic nepoběžím. Ani jedna alternativa mě neláká. Skutečnost je taková, že většina závodníků zde usiluje o zápis do seznamu lidí, kteří běželi maraton na všech sedmi kontinentech (Severní a Jižní Amerika se tady počítá zvlášť). "Obyčejné" kontinenty obvykle nejsou až takovým problémem, jako poslední si všichni nechávají právě Antarktidu. V obvyklých večerních diskusích zjišťuji, že někteří zastávají minimalistickou filozofii - běhají jeden maraton ročně, vždy na jiném kontinentu - a za sedm let jsou vítání jako členové klubu. Mě přijde, že Antarktidu by si měl každý "zasloužit", sesbírat řadu zkušeností a pak se teprve odvážit. Ale Amerika je země neomezených možností, hlásit se může kdokoliv. Podle toho to také v mnoha případech dopadne. Vstáváme brzy a vrháme se k oknu zjistit stav moře - připadá nám v pohodě. Před okny máme obří kru. Vládne nervózní atmosféra, hltáme každé slovo z lodního rozhlasu. Vypadá to dobře - bude vylodění. Začínáme se oblékat a připravovat - procedura na 20 minut. Nejprve běžecké oblečení (volím oblečení podobné tomu na běžky, když je zima a vítr), na to péřovku, goretexku, goretexové kalhoty (bez voděodolné vrstvy se vylodím promočená od vodní tříště), holiny (v ničem jiném se na břeh nemůže, vylodění je vždy po lýtka ve vodě), goretexové rukavice, čepice a navrch (už skoro nemůžu dýchat) záchranná vesta a na to batoh s běžeckými botami, vodou a gely na závod. Těžkooděnci, chybí jen meč. Takto postrojení se řadíme do stohlavé fronty a čekáme na zodiac. Venku trochu prší, trochu sněží, fouká vítr a je všeobecně šedo. Přistáváme - jsme na ostrově Krále Jiřího u chilské a ruské vědecké základny. Podle mínění našich organizátorů je dnešní počasí na zdejší konec léta výborné. Pobřeží po pravdě řečeno vypadá jako staveniště - přispívají k tomu zejména klasické stavební buňky, ze kterých se skládají vědecké základny. K tomu patří hromada kontejnerů na odpady všeho druhu - odsud se odváží úplně všechno, co lidé vyprodukují. Od základny také vede jakási provizorní bahnitá cesta směřující k argentinské základně. Jsme přímo na pobřeží - přesněji na pláži, v létě sem nezasahuje ledovec, sem tam zbylo sněhové pole. Není moc času se rozhlížet, je zima, fouká, je třeba se rychle svléknout a uklidit věci, připravit si lahve, které si v prvním ze čtyř kol musíme sami donést na občerstvovací stanice (v posledním kole si je zase musíme odnést zpátky). Lahve nepříjemně studí do rukou, moc dobře se s nimi nepoběží. Startujeme něco okolo půl desáté do prvního ze čtyř kol se dvěma občerstvovacími stanicemi. Závod má svá pravidla, která jsou daná především tím, kde se nacházíme. Trať je vyznačená malými praporky (očíslovanými, aby tam žádný nezůstal) a za žádnou cenu pod hrozbou diskvalifikace se nesmí vyšlápnout mimo. Dvoucentimetrový mech, který by se mohl pošlapat ve zdejších podmínkách roste roky. Není možné nikde nic odkládat - jen v prostoru startu a cíle. Je zakázano jakékoliv jídlo v výjimkou gelů a power bar. Nikde nesmí nic upadnout, žádné víčko, natož papírek, na zem se nesmí vylít ani voda, už vůbec ne iontový nápoj. Toalety jsou na trati dvě a jedna v cíli, pod hrozbou diskvalifikace a možná i něčeho horšího se musí chodit jen tam. To ostatně platí i mimo závody - na záchod se v Antarktidě chodí na lodi, nikoliv venku. Připadá vám to jako nemístná buzerace? Výsledek ale za to stojí, opravdu nikde není nic, co by sem nepatřílo, nikde vajgl, petka, papírky, víčka, nic takového neplave ani v oceánu. Jsem na trati, mám před sebou čtyři kola, Libor na půlmaratón pak dvě kola. Hned na prvních metrech chápu, že vyhýbat se loužím je jen ztráta času a sil. 200 metrů po startu se trať zvedá a jsme na prvním sněhovém poli. Běh je krajně obtížný, klouže to, navíc je to krutě do kopce. Kopce jsou nedílnou součástí trati, je jich tu spousta, obvykle jsou dost prudké - celkové převýšení závodu je 920 metrů. Místy se bojím, aby mi bahno nezulo botu. Už na první míli mám boty jako sovětský kolchozník na jarních ukrajinských lánech. Naštěstí jsou tu i potoky - přeskakovat je nemá smysl, navíc se s pokračujícím dnem stále rozšiřují - v nich zase smyju nánosy bahna. Tak už je těch zážitků dost, ráda bych odložila první lahev na první občerstvovačce na 1,5 míli. Nekonečně se to táhne, pohyb v bahně je pomalejší. Na otočku to jde lépe, sice prší a fouká, ale je lepší trať. Běžíme dalšími sněhovými poli, přes zamrzlé potoky a podlamujícím se ledem - potok je ale naštěstí mělký. Zpátky od obrátky do cíle chvílemi fouká vítr do zad - hned se běží lépe, dokonce na pár minutek vylézá sluníčko, hned mizí šedá a vylézají barvy - jinou má mech, jinou půda i sníh září jinak. Než si to vychutnám, slunce je pryč a já svůj dočasný optimismus zase topím v bahně. Postupně potkávám ty, kteří jsou za mnou. Je jich dost a je to povzbuzující. Míjím taky Libora, běží moc dobře, je jen kousek za mnou a ještě má čas fotit. Startovní pole se hodně roztáhlo hned na začátku, každý už má své místo. Ve druhém kole je znát obtížnost terénu, spousta lidí více jde než běží, já také prudké kopce či hodně bahnité úseky musím projít. Prší a fouká, mám ale co dělat s tratí, moc to nevnímám. Občas se mi do bot nalije ledová voda, začínají mi mrznout nohy. Vbíhám do třetího kola, to bude krizové, myslím. Opak je ale pravdou, proběhla jsem ho ani nevím jak, udržuji si čtvrtou pozici v ženách, občas se na trati přetahuji s nějakým chlapem, ale jen dočasně, trvale se předběhnout nenechám. Sklízím za to uznání, tipovali mě asi na jiný výkon, stále slyším typicky americké " Good job, Ivana!" Libor už je v cíli (skvělým časem 2.57 obsadil druhé místo na půlmaratónu v mužích), jde mi naproti s vlajkou. S tou jsme tady způsobili pozdvižení, nikoho jiného nenapadlo vzít si vlajku, tak obdivují tu naši. Viděla jsem české barvy už všude možně na světě, vždycky mě to nakopne, funguje to i tady. Vlajka na obzoru, na sněhovém poli, u značky první míle. Libora obdivuji, na postávání u trati je opravdu velká zima, pokud na mě chce čekat, musí vydržet další dvě hodiny. Poslední kolo - jasně, že muselo přijít - mám před sebou posledních necelých 11 km. Jsem mokrá s promočenýma botama, je mi docela zima a potácím se v bahně, brodím potoky, déšť už dávno nevnímám. Čekám, kdy se dostaví známá vlna nenávisti k trati, kdy budu mít chuť všechno poslat k čertu. Místo toho ale běžím čím dál rychleji, zkracuji chodecké úseky a ukrajuji další metry do cíle. Předbíhám další soupeře a vychutnávám si jejich fandění. Poslední míle - je hořká a zároveň sladká. Mám už málo sil - to je tak hořkost, ale zase je poslední - to je ten sladký pocit. Jako chilli čokoláda - sladká a pálivá zároveň. Cíl mám na dohled, beru do ruky velkou českou vlajku. Poslední sněhová břečka, poslední část rozbahněného ukrajinského lánu, poslední potok, užívám si to, s vlajkou nad hlavou a radostí olympijského vítěze (to mám dobře odkoukané z Vancouveru) jsem v cíli. Hodinky se zastavují na čase 5.16 hodin, za sebou jsem nechala ještě 48 maratonců. Pár cílových fotek a rychle pryč. Není čas na falešné hrdinství, než se obleču a dostanu člunem na loď, bude mi pěkná zima. Zvedají se vlny, vystupování ze zodiaku na loď je adrenalinovým zážitkem. Vlny se ještě zvětší, to už ale pozoruji z okénka kajuty. Závod nedoběhlo patnáct maratonců z 85 startujících - docela slušný odpad. Organizátoři jsou ale velkorysí a zapisují jim čas na půlmaraton. A tak se neskutečné stalo skutkem, když na startu vyběhlo na trať 14 půlmaratonců a do cíle jich doběhlo 28, jednu účastnici po pádu odvezla do cíle čtyřkolka. Z některých zdejších pravidel a zvyklostí týkajících se závodu jsem mírně řečeno na rozpacích, ale pravidla konec konců stanoví organizátoři. Hlavní úkol proč jsem tady, je tedy splněn. U internacionální večeře s mezinárodní kuchyní rozebíráme dnešní běžecké zážitky. K zážitkům z tratě připojuji ještě jeden a to kulinářský. Zdejší kuchyně by si nezadala s pětihvězdičkovým hotelem. Denně je na výběr ze tří jídel, jedno je vždy rybí, masožravci si pochvalují steaky a jiné dobrůtky, jsou i vegetariánská jídla. Vybrané zákusky, hromady zeleniny a ovoce jsou samozřejmostí - prostě žranice na denním pořádku. Ještě, že tu mají tu posilovnu… Dnešní slavnostní mezinárodní jídelní lístek nabízí, no, to není možné - hamburger s hranolkama! To vše na talíři, samozřejmě s kupou kečupu a majonézy. A ejhle, u našeho stolu si tuto pro mě nepředstavitelnou hrůzu objednají hned tří a s chutí se pustí příborem do gumové housky.

3. Díl - Bílý kontinent

V dalších dnech se vyloďujeme několikrát na různých ostrovech a dokonce i na skutečné pevnině - na kontinentu na Antarktické Peninsule. Je to velký rozdíl proti ostrovu Krále Jiřího, kde krajina moc antarkticky nevypadala. Tady je vše jinak. Deset metrů od člunu pochodují tučňáci, kousek dál se válí tuleň. Máme zachovávat od zvířat odstup pět metrů, je to složité, protože jim to nikdo neřekl. Pochodují mezi námi bez zábran. Je zataženo, sněží a fouká. Stoupáme po sněhovém poli a pozorujeme pohyb tučńáků po strmém svahu. Je neuvěřitelné, jak jsou na svých krátkých nožičkách šikovní, stoupají nahoru po prudkém a nerovném terénu, padají a zase pokračují, občas odpočívají v lehu v břiše. V běhu z kopce zpátky k moři bych s nimi nechtěla soutěžit. Tuleni takovou aktivitou neoplývají, váží každý svůj pohyb, který na břehu omezují na převalování se z boku na bok. Jejich rozměry jsou úctyhodné, pětimetrový odstup mí nikdo nemusí připomínat. Na hlavami nám přelétají rackové a skuy - velcí drzí dravci, kteří se nezastaví před ničím a sežerou vše, co je živé i mrtvé. Po prohlídce na břehu následuje projížďka ve člunech mezi ledovými krami. Lámou se z ledovce, který se plazí do oceánu a velkým rachotem se řítí dolů. Trhliny v pobřežním ledovci stejně jako spáry v krách svítí modrým světlem. Je vidět majestátnost ledovců, které pokrývají 90% kontinentu a dosahují v centrální Antarktidě tloušťky dvou kilometrů. Vnímám obrovské rozměry oceánu, hor a ledu. Na lodi visí seznam lidí, kteří nastoupili na čluny a zase se z výsadku vrátili. Každý má povinnost se odepsat a zase zapsat, že se vrátil. Teď už se tomu nesměji. Představa, že někdo zůstane na břehu nehostinné neobydlené Antarktidy, od které právě odplouvá loď, není příliš lákavá. I přes teplé oblečení mi není žádné teplo, vítr ochlazuje tělo a vhání do očí sněhové vločky, na rychle jedoucím člunu se zima ještě zhorší. Jsem ráda zpátky na lodi. Dnes se naplnila moje představa jak má vypadat Antarktida. Čeká mě ještě jeden drsný zážitek a to polární koupání. Do poslední chvíle nevěřím, že nás nechají skočit do oceánu ze schůdků lodi. Sněží a právě kolem lodi proplula kra. Zájemci o koupání se řadí v bílých županech na předpalubí. Palubu mezitím obsadili nabalení zvědavci a fotografové čekající na neopakovatelné záběry. Fronta rychle postupuje, přibíhají první dost otřesení absolventi. Chvíli zvažuji, zda je to dobrý nápad, není vidět jak to vůbec probíhá. Však to za chvíli prožiju na vlastní kůži. Sundávám župan a v plavkách sbíhám po schůdcích lodi. Přivážou mě na lano, nádech, skok a jsem pod vodou. Ledové sevření vody bylo silnější, než jsem si myslela. Jsem ve vodě sotva půl minuty a drápu se ven. Zásadně a velmi radikálně koriguji své názory na hrdiny filmu Titanic. Přežití v této vodě se počítá na minuty, stačily by myslím tak tři, čtyři a byl by konec. Oficiální teplota oceánu byla 1 stupeň, stvrzuje kapitán svým podpisem na cerfitikátu, který dostáváme. Vylodění se opakuji, některá se bohužel i ruší. Každý výsadek přináší něco nového, pohledy na nedotčenou přírodu v té primární podobě, jak tu existuje miliony let. Ty tam jsou vědecké stanice a blátivé cesty, tady vládne led, skály a oceán. Proplouváme úzkým kanálem, na obou stranách se tyčí vysoké štíty pokryté ledovcem, dalekohledem pozoruji majestátní ledovce, tuleně na ledových krách, tučňáky, kteří ve spěchu vyskakují při plavání z vody jako delfíni. Intenzivně vnímám rovnováhu přírody, sílu vody, ledu, větru, čistý vzduch a ticho, soužití živočišných druhů, kdy jeden bez druhého nepřežije. Vše do sebe přesně zapadá a funguje to tak i dnes. Viděla jsem to, byla jsem u toho, prožila jsem setkání s prapodstatou světa bez lidí. Po návštěvě americké vědecké stanice Palmer Station vyplouváme na otevřený oceán a míříme opět do Drakeova průlivu zpět k Ohňové zemi. Už tuším, co mě následující dva dny čeká - když to půjde dobře, tak "džentlmenský vánek". Opouští mě veškerá duševní energie, kterou jsem vynaložila na to, aby mi nebylo tak špatně před závodem. Není důvod se bránit, nezmobilizuji tělo, tak si "naplno užívám" rozhoupaného žaludku a třeštící hlavy, skoro celý den proležím v kajutě a těším se na konec průlivu. Po 10 dnech plavby se vyloďujeme v Ushuaii. Jako třešničku na dortu si užívám nečekaný výlet do národního parku v Patagonii. Zase svítí slunce, vystupují hory, chodíme po rašeliništích, obdivujeme jezero a zvláštní místní druh jmelí na stromech tolik podobných těm v Jizerkách. To, že nejsem doma mi připomene cedule označující poslední 17 848. kilometr panamerické dálnice, která začíná na Aljašce. Stojím u nejjižnější pošty na světě (jediná maličká boudička na molu) kousek od konce dálnice spojující obě Ameriky. Ano je tady opravdu konec světa, za tři dolary mohu dostat razítko do pasu - jako že to je pravda. Jsem v místě, kde lišky dávají dobrou noc. Opravdu, na důkaz toho hned jedna přiběhla a prohlíží si nás. Kruh se uzavírá, jsem zpátky v civilizaci, jedno letadlo z Ushuaii, druhé z Buenos Aires, třetí z Londýna a jsem doma - cesta skoro přes celou zeměkouli. Vybaluji medaili z výjimečného závodu a kamínek z pevniny výjimečného kontinentu jako památku na jeden konec světa. Ještě existuje ten druhý.
Pravidla závodu určují organizátoři aneb povídání o organizaci závodu pro ty, koho to zajímá
Na lodi velí kapitán, závodu velí ředitel - to je známá pravda. Ráda se s vámi podělím o pravidla a zvyklosti panující na tomto ne zcela klasickém závodu. Pravidla závodu jsou dána tím, kde závod probíhá. Když pominu luxování oblečení a takřka sterilizaci bot, je třeba ještě pamatovat na to, že:
Proti tomu nelze vůbec nic namítat, můžeme být rádi, že nás do Antarktidy vůbec pustili, tato pravidla jsem dodržovala ráda.

Zvyklosti týkající se pořadí a vyhlašování výsledků jsou také odlišné:

  • je vyhlášen časový limit na ukončené třetí kolo maratonu - 5 hodin 10 minut. Kdo limit nestíhá, do čtvrtého kola ho nepustí, ale zapíšou mu čas na půlmaraton a zařadí ho do výsledkové listiny půlmaratonu,
  • tito "nechtění" půlmaratonci jsou sice uvedeni ve výsledkové listině, nejsou však vyhlašováni na prvních třech místech. Tak se může stát, že třeba čtvrtý v celkovém pořadí může být "na bedně",
  • vyhlašují se standardně první tři místa v mužích a ženách u každého z běhů, u maratonu dále pak první dva v jednotlivých věkových kategoriích. Zvláštností však je, že kdo je na prvních třech místech absolutního pořadí, nemůže být vyhlášen ve věkové kategorii.
    Největším překvapením je ale způsob vyhlášení výsledků a (ne)ocenění nejlepších: - vyhlašování vítězů probíhá dva dny po závodě jen jaksi mimochodem na neohlášeném breefingu. Neexistují stupně vítězů, nikdo nedostane medaili, natož nějakou cenu. Odpadají i obvyklé gratulace. Umíte si představit vyhrát takový závod a nedostat za to nic? Z toho nic také pochopitelně nejsou žádné fotky, - medaile, které byly slíbené všem, nakonec dostávají jen mimoameričtí účastníci, kterým by bylo drahé medaili poslat poštou. Předávání probíhá zcela nahodile snad pátý den po závodě stylem "když už tě vidím, tak tady máš medaili….". Ne, že bychom běhali právě pro medaile, ale znáte ten pocit, když ji po těžkém závodě dostanete na krk - ten krásný pocit, že jsem si ji zasloužila… - podobné bylo také předávání certifikátů o absolvování závodu, vypadalo to asi tak, jako když se rozdávají zdarma noviny. "Tak kdo ještě nemá, jo ty, tak tady máš". Na certifikátu je jen jméno, žádný čas ani pořadí. Přitom by to nebyl problém, certifikáty se tiskly z počítače na lodi chvíli před rozdáváním.
    Dražba artefaků ze závodu
    Ano, závod je to výjimečný, američani sice nemají medaili, ale třeba se podaří něco vydražit. Začíná dražba za skutečné americké dolary. První se draží cedulka označující 13. míli - za 850 dolarů může být Vaše, cedulka označující 26. míli našla svého zájemce za 2 500 dolarů. Pozor, draží se startovní brána. Tak kdo dá víc? A neuvěřitelné se zase stalo skutkem, když kdosi za kus pogumovaného plátna s nápisem zaplatil 4 500 dolarů. A co ty zbylé míle - jsou k mání za 50 dolarů, no, nekupte to. To máme namísto předávání cen. Američané jsou prostě zvláštní… Je to smutné, když jinak milí lidé z organizačního výboru neumí prodat výsledky své práce. Ochuzují se tak sami o kladné hodnocení, závodníky pak o prodloužení pocitu zdolání trati, nejlepší pak o jejich zaslouženou chvilku slávy. Závodníci jsou nejdříve zklamaní a překvapení a pak je jim to asi jedno. Medaile jim přijde za pár týdnů poštou… Skládám tímto poklonu a moc si vážím všech našich lidiček, kteří organizují velké, malé i úplně maličké závody u nás doma (ale i jinde ve světě). Vždy zažívám pohodovou atmosféru v cíli, užívám si vyhlášení nejlepších a ráda jim vzdám zasloužený hold. Krásné cílové zážitky, pocit sounáležitosti a ocenění nejlepších k závodům patří, stejně tak jako k nim patří námaha, pot a bolest. A to se u nás v Česku nosí. Naštěstí.