100 miles of NAMIB DESERT
Před dvěma lety jsem běžela první pouštní závod 100 km del Sahara a už při odletu z Tunisu
jsem přemýšlela o nějakém pokračování. Stejný organizační tým pořádá i o stupeň těžší závod na 100 mil a to v Namibijské poušti. Jedná se o 5 různě dlouhých etap, které se vejdou do 4 dnů.
Organizační tým ZITOWAY účastníky svých akcí na pouštní poměry hýčká výbornou organizací, usměvavě lidským přístupem, výborným jídlem a zázemím. Nejinak tomu bylo i v Namibii. Po příletu do Windhoeku následuje transfer (cca 300 km) do parku Sossusvlei. Už cestou je mi jasné, že i když to neuběhnu, tak jsem alespoň něco viděla. Obdivuji každou skálu, každou antilopu a pštrosa a to ještě nejsme v parku. Ubytování je ve velmi luxusním kempu, kde se bydlí po dvojicích ve stanech velikosti našeho bytu s teplou vodou a každodenním úklidem. Ačkoliv bylo slibováno běžecké jídlo (tj. musli, těstoviny a rýže), cpali jsme se nezřízeně steaky ze zebry, přímorožce, impaly, pštrosa, krokodýla… nezhubnul zcela jistě nikdo…
Obhlížím závodníky - celkem 19 lidí celkem z 9 zemí, z toho 6 žen - ty mě jako soupeřky zajímají nejvíce. Opatrně se chatrnou angličtinou vyptávám, co kdo dělá a kde kdo byl. Sešly se zde první tři dámy ze závodu 100 km del Sahara, jedna nepracuje a jen běhá, druhá je trenérka - to tedy bude "hustý". Mezi chlapy to není jiné - hovoří se o běhu v Arktidě, ultramaratonech, triatlonech…. Každý toho má dost za sebou, ještě že jsem byla alespoň na té Sahaře… Vzpomínám na to, jak poctivě jsem trénovala a tiše doufám, že na mě nebudou pořadatelé čekat příliš dlouho. Na večerním breefingu si vyslechnu, že zítřejší etapa, ačkoliv není nejdelší, je nejtěžší.
1. ETAPA - 37 km
Ráno strašně fouká, přemýšlím, na kterou stranu budeme startovat, samozřejmě, že proti větru. To ale není jen vítr, je to oblak prachu přímo do obličeje.
První kilometr nemohu popadnout dech, písek mám všude, hlavně v krku. Prvních 5,5 km běžím 47 minut, zdaleka nejsem poslední. Přicházejí kopečky a vítr se stáčí. Sláva, kopce mám ráda, je to změna a jde se tam schovat před větrem. Najednou jsem na 17. km, doplňuji vodu, slupnu gel a je to o hodně lepší. Předbíhám Francouze a vážím si toho. Najednou mám čas se rozhlížet po skalách, pláních, sem tam strom, modré nebe - paráda. Nikde nikdo, běžím úplně sama, cesta je značena šipkami, jsou celkem hustě, sem tam je oranžová vlajka. Cíl je u věže v kempu, bohužel jsem netrefila tu správnou cestu, prodlužuji si to zhruba o 1 km, nevadí, běží se mi dobře, je to z kopce, vítr do zad (to je za to ráno) dobíhám na 9. místě.
2. ETAPA - 20 km
Tato etapa měla být nejlehčí, ale zase to zkazil protivítr, ještě silnější než včera, naštěstí však bez "protipísku". Běžíme vzhůru kaňonem řeky - je to vidět, pod nohama mám tisíce docela velkých oblých šutrů a oblázků. Normálně bych je sbírala, teď dostávají nepublikovatelná jména. Trochu bloudím, začíná písek a dobíhá mě Namibijec Alfeus, sebekriticky přiznám, že v písku s domorodcem není možné soutěžit a snažím se ho udržet. Vybíháme na pouštní zpevněnou cestu, to už je lepší, dotahuji Alfeuse a na asfaltu (asi 3 km před cílem) je zřejmé, kdo má na asfaltu více naběháno….. Dobíhám opět na 9. místě.
3. ETAPA - 15 km
Třetí etapa je odpoledne po druhé etapě. Není to moc příjemné, dopolední běh, i když krátký, je cítit v nohách, ale hlavně na psychice - nikomu se odpoledne do rozpálené pouště nechce. Na tento běh není povinný camel s vodou, není ale také občerstvovačka, spousta lidí běží jako obvykle s camelem. Pomalejší mají doporučenou baterku, za hodinu zapadá slunce a velmi rychle se stmívá, kdo to nestihne, zůstane potmě. Normálně je na startu legrace, úsměvy, nadšení, teď se slézáme jako švábi na pivo…… (mimochodem, švábi tu nejsou, ale pivo tu mají výborné). Špatně vidím ve tmě a to i s baterkou, běžím tedy jako o život (tedy o světlo). Stejně se mi to za hodinu nemůže povést - a nepovedlo, dobíhám ve tmě, ale jen poslední kilometr, předbíhá mě Němka Claudia, moje hlavní soupeřka, to mám tedy vztek, ale držím se jí za každou cenu. Stálo mě to ale jen 8 sekundovou ztrátu. Počkej zítra na maratonu - to je zase moje trať!! Na breefingu zíváme, rychle večeře a do postelí. Zítra se láme chleba, to je jasné všem. Maraton mám ráda, čím delší trať tím pro mě lépe, třeba soupeři odpadnou….
4. ETAPA -maraton
Start je kousek od kempu, jedeme tam na otevřených autech, je celkem zima. Na startu pohoda, kávička (pozornost z kempu), legrace, je zde i cíl (už jsou připravena lehátka pro padlé). Po startu nechápu velmi pomalé tempo, běží se co noha nohu mine. Jsem hned za prvním a druhým mužem v průběžném pořadí a je mi trapné je předběhnout (na prvního mám ztrátu skoro 2 hodiny). Lámanou angličtinou jim říkám, že oni jsou první pořád, a já nebyla ještě nikdy, že bych si to chtěla taky zkusit alespoň na jednu minutu….
Byl z toho celý kilometr, fotograf a kameraman nechápali, kdo to běží první. 
Pak dva vedoucí běžci zaujali svá obvyklá místa a byla jsem třetí.
Na první kontrole slyším ve vysílačce: První žena je Sharon, nebo Mirjana ? Ne? A která…… no taková ta, blonďatá… Ivana.
To je vražedné tempo!!! (ale nebylo, to jen ostatní běželi pomalu). Až na 10. km mě dobíhá skupinka čtyř, kteří jsou standardně přede mnou.
Ačkoliv jsou lepší, snažím se jich držet do občerstvovačky - a dobře dělám, je to orientačně náročné. Na občerstvovačce a kousek za ní se
skupinka trhá, nastává stoupání po obrovské pláni pokryté bílou uschlou trávou a "kruhy" (kruhové kusy země, kde neroste tráva a nikdo neví proč).
Běžíme částí parku, který je celý rok zcela nepřístupný a otvírá se jednou za rok pro tento závod. Ani pořadatelé sem na čtyřkolkách nesmí - je to vidět
na značení. Jsem na obrovské pláni a nevím, kam mám běžet. Za mnou v dálce jsou Ital Giuseppea Namibijec Andrew - každý míří na jinou stranu.
Jdou, už nemůžou běžet, já můžu, ale nevím kudy, je to v …… Nakonec usuzuji, že mladší domorodec vidí dál než postarší Ital….. a byl to dobrý předpoklad.
Nakonec i já vidím, kde je občerstvovačka, vidím na ní svého muže Libora v oranžovém triku. Dávám vodu a gel a dál běžíme spolu.
Je to z kopce, asi 8 km do cíle obrovskou plání k duně, která vypadá za rohem, ale cesta k ní je nekonečná. Všechno jednou končí, i tahle cesta, jde nám to docela dobře, výrazně dotahujeme Američanku (hodně se bojí, abych jí nepředběhla). Strašně se to táhne za jeden roh, za druhý, za pátý, běžím už jen proto, že běží Libor. Má zlatá podpora !!! Nakonec je z toho 7. místo, ztráta na Američanku 1,5 minuty a nádherné fotky z doběhu. Jsem z žen na 3. místě s náskokem 32 minut. Do etapy s dunami to není mnoho….
5. ETAPA - 30 km
Dnes je poslední etapa, je mi to trochu líto, cítím se výborně, nic mě nebolí, ale trochu o sobě pochybuji
v těch dunách. Start je impozantní záležitost, modrá brána je u slavné nejfotografovanější duny č. 45. Je tam spousta turistů, nechápou, že na
italském závodě vlaje česká vlajka. 
Většina lidí vybíhá s neoprénovými botičkami proti písku, mám plátěné návleky, taky budou stačit. Prvních 15 km je údolím mezi dunami, údolí je ale široké a nikdo moc neví kudy se má běžet. Na šířku jsme roztaženi nejméně na 600 m. Držím se loňských účastníků, ale jsou moc rychlí, na konci údolí mi mizí z dohledu a je to zase v háji. Běží se mezi pichlavými keři, pískem, uschlým blátem, štěrkem, ostrou trávou. V nouzi nejvyšší vidím oranžovou vlajku a odbočuje se do hlubokého písku. Tady běžet nejde, ani náhodou, i chůze je obtížná. Z malé duny sbíhám k občerstvovačce, která je v Dead vlei - Mrtvém údolí. Je to dno vyschlého jezera, rozpraskané vyschlé bahno, pár uschlých stromů, okolo všude vysoké duny. Kulisa k horroru - takhle si představuji pobřeží koster. Bonbonek dnešního dne se blíží - duna jako hrom (Crazy Dune nebo Big Dady), převýšení 300m, vítr. Na samém vrcholku je oranžová vlajka - jak třešnička na dortu. Už po prvních krocích se mi to líbí - je to jako v hlubokém sněhu. Vzpomínám na hřebenovou túru na Bianko Grad ve Švýcarsku - proti tomu je tohle úplná procházka. Předcházím Namibijce a hrnu se dál. Na vršku duny je ještě jedna vlajka - česká - úžasný pohled, to bych přála všem. Na ostrém vrcholku duny si připadám jak na startovním bloku při skoku do vody - cesta dolů je velmi, velmi prudká. Z duny běžím s Liborem, skoro se vznáším, je to nádhera (do doby, než se můj návlek naplnil pískem a bota s ním váží snad tunu). Dole je opět dno vyschlého jezera, vyklepat boty a rychle dál. Ještě malá duna nahoru a dolů, a už přes písečnou pláň do cíle. Už vím, že mě čtvrtá žena nemůže doběhnout, nemám kam spěchat, je to nádherný pocit. Dobíhám s českou vlajkou v ruce na celkovém 8. místě v čase 15 hodin, 59 minut a 13 vteřin. Medaile, fotky, litry vody, zouvám boty…. a je konec.
EPILOG
Odlétám z Namibie nadšená, s třetím místem v ženách, tělo přežilo bez úhony. Mám kupu nádherných fotek a zážitků. Jako obvykle přemýšlím, co dál, kam ještě o stupínek výš. Napadá mě Marathon des Sables….. kdybych trochu trénovala a kdybych sehnala nějakého parťáka, abych se tam neztratila…….. Nechce se tam v roce 2009 někomu z Vás ???
Ivana Pilařová