Cíl na nejnižším bodu planety
Dead Sea Ultramarathon 2007

Lákají mě "pouštní země" a taky země s historií - takových je spousta, ne však v každé se běží zajímavý a něčím jedinečný závod. Přiznám se, že nejdříve vybírám ty závody, pak teprve zkoumám země. Někdy se to povede skloubit dokonale. A to se stalo v dubnu 2007, kdy jsem se zúčastnila Dead Sea Ultramarathonu v Jordánsku. Když už se jede tak daleko, tak je potřeba se někam podívat, řekli jsme si s mým manželem, který mě na závodech doprovází. Jordánsko je malá podlouhlá země s maličkým kouskem Rudého moře na jihu. Začali jsme na severu v hlavním městě Ammánu. Těšila jsem se na trénink v teple, ale v Ammánu se běhat nedá, je obtížné tam kvůli hustému provozu přejít silnici a to bohužel skoro 24 hodin denně. Zato zde mají několik mešit a staré římské památky, které stojí za vidění. Určitě největším lákadlem Jordánska je skalní město Petra. Celý den jsme strávili ve 2000 let starém růžovo červeném městě hrobek, jejichž rozměry každému vyrazí dech.
V Petře jsem šla ráno zkusit běh. Sama blondýna v arabském světě a ještě běží…. Byla jsem překvapená, nikoho jsem nepohoršovala, nikdo nepokřikoval (to je někdy zázrak i u nás doma). Další zastávkou byla pouštní oblast Wadí Rum, přírodní rezervace plná rudého písku a červených skal. Pouště mám ráda, vzpomínám na závod 100 km Saharou a přemýšlím o závodu 100 mil v Namibii, který mě čeká v červenci. Budou tam určitě vyšší duny, ale nebudou tak rudé. Lezu na pískovcový skalní most - vzpomínám na své lezecké mládí ve Skaláku. Před závodem je mohutná "pasta party". Nepředstavujte si ale papírový tácek se studenými nudlemi (jako onehdá na Jizerské padesátce!). Tohle je zcela něco jiného - v luxusním hotelu, s přítomností prince z královské rodiny, kulaté stoly, bílé ubrusy, švédské stoly s mnoha a mnoha chody. Když už nemůžeš, jsou tu ještě sladkosti a ovoce. Je zajímavé pozorovat, jak všichni chtějí ochutnat ještě tohle a ještě tohle, a jak se zároveň bojí "přežrat", neboť start je v 7 ráno.

A už je tady pátek 13. dubna. V hotelu slíbili snídani v 5 (v arabském světě je čas chápán jinak než u nás, hodina není žádná míra), už od večera přemýšlím, co sním, když (vysoce pravděpodobně) najdu jen zavřené dveře. Ve 4.50 už snídám, trousí se další závodníci. V 5.30 je odvoz na start - opět vše na čas. Tady se závodníci rozdělují na trať ultramarathonu, kterému říkají padesátka (48,7 km), klasického marathonu, půlmarathonu a desítky. Trať je jasná - z Ammánu k Mrtvému moři - to je těch 50 km, kdo běží kratší trať, nastoupí do autobusu a popojede blíž k cíli a bude startovat o nějako hodinu déle. Je pěkná zima, hřejeme se ve vytápěném stanu - Jordánci, Němci, Japonci, Portugalci, Irové, Angličani….a jedna Češka. Probíhá předstartovní konverzace: otázka - Jak se u Vás mluví ? - no česky. Druhá otázka - kde se ještě mluví všude česky?..... Po startu je trať do 12. km zvlněná, běží se velmi příjemně. Pak se začne velmi prudce klesat a to až do 25. km. Běžím s Jordánským černochem - říkají nám black and white. Trať lemují policisté v neprůstřelných vestách snad po 200 metrech od sebe. Od 30 km je rovina jen opravdu mírně skloněná dolů. Zvykla jsem si na běh z kopce - teď mi ta rovina připadá nekonečná, taky je pěkné vedro. Voda je každé 3 km, za začátku mi to případalo zbytečně moc. Teď láhev vůbec nedávám z ruky -.ne jako jinde dopít a zahodit. Co bych pila další 2 km. Scenerie kolem Mrtvého moře je zvláštní - poušť, ale protože je jaro, tak zrovna kvetoucí. Poslední kilometry jsou strašné - vedro, prach, silnice se vlní nahoru, dolů... Přebíhám spoustu maratonců a půmaratonců, také nějaké ultramaratonce, od kterých padají slova uznání. Ale cíl se blíží, poslední kilometr je o hodně kratší. Dostávám od svého muže českou vlajku, dobíhám za velkého potlesku. Do cíle ale dobíhají všechny tratě najednou, moc se neví, kdo jak doběhl, nikdo to nemá šanci sledovat. Cílový čas je 4.12 h, říkají mé hodinky (výsledková listina na internetu to později potvrzuje).

Za 2 hodiny je vyhlášení vítězů. Bydlíme v hotelu kousek od cíle, odpočatí, vykoupaní v Mrtvém moři a dobře naladěni se jdeme podívat. Najednou hlásí moje jméno, jsem druhá z žen na ultramaratonské trati, dostávám pohár a polibek od prince - no jako v pohádce. Kromě poháru jsem si přivezla ještě spoustu fotek a vzpomínek na pohodovou pouštní zemi, kde stojí kostely vedle mešit, křesťané a muslimové se nevraždí - a ještě se tam dá doběhnout na nejnižší místo planety.


                                                                                                                       Ivana Pilařová